Tento článek by nevznikl, kdybych náhodou nezachytil názor na současnou koronavirovou krizi, který se začíná stále více rozšiřovat mezi obyčejnými lidmi. A prostí lidé říkají, že je to trest Boží. Že nás to Bůh trestá.
A paradoxně, jejich konstatování je ve své jednoduchosti mnohem blíže k pravdě, jako všechna fundovaná hodnocení politiků, zdravotníků a ostatních kompetentních, vyjadřujících se k současné krizi. V tomto konstatování se totiž skrývá jádro celého problému!
Žel, pro moderní lidi je však obecně příznačné, že ve vztahu k jakémukoliv problému se budou raději zabývat tisíci podružnými věcmi, jen ne jeho podstatou. Jen ne tím, co je nejzásadnější, nejvíce rozhodující a prvořadé.
Takto je tomu samozřejmě také v případě koronavirové krize, jejíž stále intenzivnější dopad na náš každodenní život je skutečně trestem Božím. A my všichni bychom si měli v první řadě položit otázku, za co nás to vlastně Pán tak trestá?
Odpověď je jednoduchá: za to, že děláme něco špatně, protože pokud bychom jednali dobře a správně, nebylo by žádného důvodu trestat nás.
A co tedy děláme špatně? Co neděláme tak, jak Stvořitel chce? V čem se tak velmi příčíme Jeho Vůli, že na nás dopustil takové soužení, jehož konečné řešení a definitivně vyřešení je v nedohlednu? Toto jsou zásadní otázky! Tyto otázky si je třeba klást v souvislosti s koranvírovou krizí! Tímto směrem bychom měli uvažovat a hledat! Kdyby jsme tak udělali, odpovědi bychom určitě našli.
Ale žel, tímto směrem se myšlení lidí neubírá, protože naši současníci mají na to svůj vlastní názor. Mají svá vlastní řešení. Řešení, která sice mají z materiálního hlediska své opodstatnění, ale zůstanou vždy jen něčím dílčím a druhořadým, protože jim chybí ambice dopracovat se ke skutečné podstatě celého problému. A ta je duchovní! Nám však chybí ambice problém řešit a vyřešit komplexně, v jeho duchovně materiálním propojení.
V kostelích se začínají objevovat oznámení o slavení mší za odvrácení pandemie. Je to krok správným směrem, ale je třeba si upřímně říci, že mše a modlitby již nestačí. Vždyť přece i před koronavirovou krizí chodili lidé do kostela a modlili se, a přesto k ní došlo.
Modlit se je správné, ale už je třeba úplně jiného druhu modliteb! Už je třeba modliteb činu! Už je třeba, aby se to, co jsme se dosud modlili, v nás samotných uskutečnilo v činu. Už je třeba čin a jednání! Už je třeba viditelnou změnu života! Už je třeba změnu hodnotového systému!
Neboť žel to, co bylo dosud, byly víceméně jen prázdná slova! To však, co se nyní od nás očekává, je reálné jednání. Je reálné jednání v souladu s Vůlí Nejvyššího! A ta nám byla zprostředkována v Desateru přikázání a v Ježíšově učení o lásce ke Stvořiteli a k bližnímu.
To, že nás Pán trestá, je svědectvím nedostatečnosti našich modliteb, které zůstaly pouze v rovině slov a dosud se neproměnily v čin. Dosud se nestaly jednáním. Vůlí Páně dosud neodpovídá ani náš život, ani naše hierarchie hodnot, ani náš způsob myšlení.
Neboť jen čin se počítá! A protože činu není, dopadá na nás trest Boží! Stvořitel nás trestá, aby ukázal, jaký křehký je náš svět a jak rychle v něm může všechno zkolabovat, pokud se už konečně nepohneme správným směrem.
Nejvyšší nám ukazuje, že tady je, že zde vždy byl a vždy bude, ačkoli náš takzvaný moderní svět už v něj nevěří. A proto dává tomuto modernímu světu pocítit, jaký je maličký. Otřásá nim aby pochopil, že musí začít fungovat na novém základě.
Neboť čas dozrál a my se už konečně máme stát pravými lidmi! Lidmi spravedlivými, čistými, dobrými, čestnými a ušlechtilými. Lidmi, majícími v úctě bližních i Stvořitele všeho. Lidmi, pro které jsou hodnoty dobra a ducha na prvním místě a vše ostatní je až na druhém místě.
Pokud toto nepřivedeme v čin, bude konat Stvořitel a všemi našimi dosavadními jistotami otřese tak zásadním způsobem, že v nastávající nejistotě budou lidé donuceni hledat jedinou pravou jistotu, spočívající v respektování Vůle Stvořitele. Spočívající v poznání Jeho Vůle a v respektování Jeho Vůle! V respektování jeho Vůle nejen prostřednictvím slov modliteb, jak tomu bylo doposud, ale zejména prostřednictvím svého reálného života. Prostřednictvím způsobu svého myšlení a prostřednictvím svého hodnotového systému.
Toto je od nás očekáváno a toto je jediná pravá modlitba za odvrácení světové pandemie! Toto je podstata celého problému! Vše ostatní, co se dělá je sice nutné, ale vzhledem k tomu, co máme ve skutečnosti sami v sobě a se sebou z duchovního hlediska udělat, je jen podružné. Všemi vnějšími opatřeními bez duchovní změny v podstatě jen potlačujeme něco, čeho podstatu neznáme, nechceme ji pochopit a přijmout, a proto to, pouze zvenčí potlačeno, propukne časem s novou silou a možná trochu jiným způsobem. Pokud bychom to ale udělali naopak a řešili přednostně podstatu, její vyřešením by zmizely i všechny důsledky a koronavirová krize by ustoupila.
Na důkaz pravdivosti všech, výše uvedených tvrzení, se podívejme na jednu zcela konkrétní oblast. A sice, na oblast umělecké tvorby, která je současnou krizí mimořádně postižena. Umělecká sféra je na kolenou a umělci prosí stát o pomoc, aby mohli vůbec přežít, a aby spolu s nimi přežilo také jejich umění.
Umělci jsou totiž většinou lidé svobodných povolání a nemají stálé zaměstnání. Jsou proto zvyklí na nejistotu. Proto si vytvářejí finanční rezervy, aby dokázali překlenout nejisté období mezi koncem jedné práce a začátkem druhé. Proto i jistým způsobem dokázali překlenout první vlnu koronavirové krize, a po jejím ukončení a letním poklesu infikovaných optimisticky očekávali podzimní období, kdy se budou moci naplno pustit do práce.
Na podzim však přišla ještě silnější, druhá vlna pandemie. Všechny umělecké aktivity jsou omezeny na minimální míru nebo úplně, avšak všechny jejich úspory na horší časy se minuly během první vlny krize. Umělci žádají stát o pomoc a o holé přežití. A nakonec jim asi nezbude nic jiného, než jít na úřady práce.
Ano, umělecká oblast je zasažena mimořádně silným způsobem, avšak řešení této situace má dvě roviny. První rovina představuje řešení klasického typu, čili přes peníze. Přes různé podpory, přes rychlé, takzvané helikoptérové peníze a podobně.
Ale peníze nejsou všechno! Není to totiž tak jednoduché a jednostranné, jak si to představuje naše civilizace, postavená především na penězích. Tento problém má i druhou, mnohem hlubší rovinu. O to se ale absolutně nikdo nezajímá, protože jak již bylo zmíněno, nikoho ani jen nenapadne jít s nějakým problémem až k jeho jádru a podstatě.
A co je onou podstatou v tomto konkrétním případě? K poznání podstaty se dopracujeme prostřednictvím otázky, proč byla takto mimořádně postižena právě umělecká sféra? Proč to právě ji takto extrémně, až existenčně zasáhlo?
Protože umění z vyššího hlediska, které nikoho nezajímá, je tu na to, aby bylo vlajkovou lodí pozdvihování civilizace, národů i jednotlivců k vyšším a ušlechtilejším ideálům. Umění je tu na to, aby dělalo lidi lepšími, ušlechtilejšími a mravnějšími. Aby je vedlo k vysokým a vznešeným duchovním hodnotám.
O těchto věcech minulé generace věděly a například koncem 19. století, kdy se pomalu začala formovat myšlenka naší národní samostatnosti, bylo hlavním cílem většiny literátů především pozdvihování vlastního národa. A to po všech stránkách. Po stránce materiální, po stránce gramotnosti a vzdělání, i po stránce mravní a duchovní.
Nebo můžeme uvést jiný příklad. Třeba barokní hudbu. Jejím cílem bylo pozvedat duše posluchačů k Stvořiteli. "Ke slávě a cti Boží!" Toto psal Johann Sebastian Bach pod své notové partitury.
A co dnes? Dnes umění fatálním způsobem rezignovalo na své poslání posouvat civilizaci, národy a jednotlivce k něčemu lepšímu, vyššímu a ušlechtilejšímu. Současné umění rezignovalo na své pravé poslání. Vysmálo se z něj, přestalo být vlajkovou lodí vzestupu a vykročilo svou vlastní cestou. Cestou dekadence, úpadku, nemravnosti, vulgárnosti a obscénnosti. Umění už neukazuje cestu nahoru, ale dolů do pekel. A současní moderní materialističtí a ateističtí umělci si mysleli, že to tak snad půjde donekonečna. Samozřejmě, velká čest všem výjimkám.
Nicméně Ten, v jehož existenci tito "umělci" již nevěří, jim dal tvrdě pocítit, že zde je a že již má dost toho hnoje, který produkují pod rouškou umění. A proto toto "umění" a jeho tvůrce srazil na kolena. Zahnal je do existenčních problémů, znemožnil jim produkovat další špínu a dopřál jim čas k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, co vlastně dělají a komu tím slouží. Daroval jim prostor, aby si to uvědomili, protože při jejich dosavadní tvůrčí vytíženosti jim chyběl čas na zásadní hodnotovou sebereflexi.
Nyní proto čas mají a měli by ho správně využít. Využít tak, že zásadním způsobem přehodnotí své další umělecké směřování a konečně pochopí, co je pravým účelem umění.
Tyto skutečnosti a tento pohled však žel absentuje ve všech debatách, věnujících se záchraně umění. Říká se v nich vždy jen o penězích a o státní podpoře, jejímž prostřednictvím by umělci překlenuli nejtěžší období, aby pak mohli znovu začít s produkcí stejné mravní, morální, lidské a duchovní ubohosti, jako předtím.
To, o čem jsme mluvili v první části textu, se tedy takovýmto zcela konkrétním způsobem promítá do oblasti umění. A podobným způsobem se to promítá do každé oblasti naší společnosti, ba dokonce také do našeho osobního života. Všude tam na nás v současnosti dopadá trest Boží!
Tento názor prostých lidí je pravdivý, ale nesmí zůstat pouze u konstatování. Musí z něj být vyvozeny konkrétní a zásadní důsledky pro náš každodenní život. Musíme se všichni společně i každý sám za sebe ptát, proč na nás tento trest přichází? Musíme se ptát, co děláme tak špatně, že na nás Nejvyšší něco takového dopouští? Musíme pochopit, v čem se příčíme Vůli Páně, o níž správné pochopení jsme se dosud vůbec nezajímali, a proto jsme ji ani nemohli správně naplňovat. Musíme znát Vůli Nejvyššího, musíme znát co je jí od nás vyžadováno a musíme to začít naplňovat. Musíme se hodnotově obrodit, protože náš dosavadní hodnotový systém byl nesprávný. Musíme se stát novými, jinými a lepšími lidmi. Lidmi skutečnými a pravými! Takovými, jakými nás chce mít náš Pán. Lidmi čestnými, spravedlivými, dobrými, skromnými, čistými, ušlechtilými, laskavými, duchovními a milujícími Stvořitele.
Boží trest na nás dopadá, protože jsme od tohoto všeho na míle vzdálení. Pokud to nepochopíme, pokud si to nepřiznáme a pokud to budeme ignorovat, přijdou na nás další tresty, které nás budou ohýbat a tlačit správným směrem. A my se buď v tomto směru ohneme a podvolíme, nebo nás Vyšší Moc definitivně zlomí. Žádné jiné střední cesty není.
M.Š.
A paradoxně, jejich konstatování je ve své jednoduchosti mnohem blíže k pravdě, jako všechna fundovaná hodnocení politiků, zdravotníků a ostatních kompetentních, vyjadřujících se k současné krizi. V tomto konstatování se totiž skrývá jádro celého problému!
Žel, pro moderní lidi je však obecně příznačné, že ve vztahu k jakémukoliv problému se budou raději zabývat tisíci podružnými věcmi, jen ne jeho podstatou. Jen ne tím, co je nejzásadnější, nejvíce rozhodující a prvořadé.
Takto je tomu samozřejmě také v případě koronavirové krize, jejíž stále intenzivnější dopad na náš každodenní život je skutečně trestem Božím. A my všichni bychom si měli v první řadě položit otázku, za co nás to vlastně Pán tak trestá?
Odpověď je jednoduchá: za to, že děláme něco špatně, protože pokud bychom jednali dobře a správně, nebylo by žádného důvodu trestat nás.
A co tedy děláme špatně? Co neděláme tak, jak Stvořitel chce? V čem se tak velmi příčíme Jeho Vůli, že na nás dopustil takové soužení, jehož konečné řešení a definitivně vyřešení je v nedohlednu? Toto jsou zásadní otázky! Tyto otázky si je třeba klást v souvislosti s koranvírovou krizí! Tímto směrem bychom měli uvažovat a hledat! Kdyby jsme tak udělali, odpovědi bychom určitě našli.
Ale žel, tímto směrem se myšlení lidí neubírá, protože naši současníci mají na to svůj vlastní názor. Mají svá vlastní řešení. Řešení, která sice mají z materiálního hlediska své opodstatnění, ale zůstanou vždy jen něčím dílčím a druhořadým, protože jim chybí ambice dopracovat se ke skutečné podstatě celého problému. A ta je duchovní! Nám však chybí ambice problém řešit a vyřešit komplexně, v jeho duchovně materiálním propojení.
V kostelích se začínají objevovat oznámení o slavení mší za odvrácení pandemie. Je to krok správným směrem, ale je třeba si upřímně říci, že mše a modlitby již nestačí. Vždyť přece i před koronavirovou krizí chodili lidé do kostela a modlili se, a přesto k ní došlo.
Modlit se je správné, ale už je třeba úplně jiného druhu modliteb! Už je třeba modliteb činu! Už je třeba, aby se to, co jsme se dosud modlili, v nás samotných uskutečnilo v činu. Už je třeba čin a jednání! Už je třeba viditelnou změnu života! Už je třeba změnu hodnotového systému!
Neboť žel to, co bylo dosud, byly víceméně jen prázdná slova! To však, co se nyní od nás očekává, je reálné jednání. Je reálné jednání v souladu s Vůlí Nejvyššího! A ta nám byla zprostředkována v Desateru přikázání a v Ježíšově učení o lásce ke Stvořiteli a k bližnímu.
To, že nás Pán trestá, je svědectvím nedostatečnosti našich modliteb, které zůstaly pouze v rovině slov a dosud se neproměnily v čin. Dosud se nestaly jednáním. Vůlí Páně dosud neodpovídá ani náš život, ani naše hierarchie hodnot, ani náš způsob myšlení.
Neboť jen čin se počítá! A protože činu není, dopadá na nás trest Boží! Stvořitel nás trestá, aby ukázal, jaký křehký je náš svět a jak rychle v něm může všechno zkolabovat, pokud se už konečně nepohneme správným směrem.
Nejvyšší nám ukazuje, že tady je, že zde vždy byl a vždy bude, ačkoli náš takzvaný moderní svět už v něj nevěří. A proto dává tomuto modernímu světu pocítit, jaký je maličký. Otřásá nim aby pochopil, že musí začít fungovat na novém základě.
Neboť čas dozrál a my se už konečně máme stát pravými lidmi! Lidmi spravedlivými, čistými, dobrými, čestnými a ušlechtilými. Lidmi, majícími v úctě bližních i Stvořitele všeho. Lidmi, pro které jsou hodnoty dobra a ducha na prvním místě a vše ostatní je až na druhém místě.
Pokud toto nepřivedeme v čin, bude konat Stvořitel a všemi našimi dosavadními jistotami otřese tak zásadním způsobem, že v nastávající nejistotě budou lidé donuceni hledat jedinou pravou jistotu, spočívající v respektování Vůle Stvořitele. Spočívající v poznání Jeho Vůle a v respektování Jeho Vůle! V respektování jeho Vůle nejen prostřednictvím slov modliteb, jak tomu bylo doposud, ale zejména prostřednictvím svého reálného života. Prostřednictvím způsobu svého myšlení a prostřednictvím svého hodnotového systému.
Toto je od nás očekáváno a toto je jediná pravá modlitba za odvrácení světové pandemie! Toto je podstata celého problému! Vše ostatní, co se dělá je sice nutné, ale vzhledem k tomu, co máme ve skutečnosti sami v sobě a se sebou z duchovního hlediska udělat, je jen podružné. Všemi vnějšími opatřeními bez duchovní změny v podstatě jen potlačujeme něco, čeho podstatu neznáme, nechceme ji pochopit a přijmout, a proto to, pouze zvenčí potlačeno, propukne časem s novou silou a možná trochu jiným způsobem. Pokud bychom to ale udělali naopak a řešili přednostně podstatu, její vyřešením by zmizely i všechny důsledky a koronavirová krize by ustoupila.
Na důkaz pravdivosti všech, výše uvedených tvrzení, se podívejme na jednu zcela konkrétní oblast. A sice, na oblast umělecké tvorby, která je současnou krizí mimořádně postižena. Umělecká sféra je na kolenou a umělci prosí stát o pomoc, aby mohli vůbec přežít, a aby spolu s nimi přežilo také jejich umění.
Umělci jsou totiž většinou lidé svobodných povolání a nemají stálé zaměstnání. Jsou proto zvyklí na nejistotu. Proto si vytvářejí finanční rezervy, aby dokázali překlenout nejisté období mezi koncem jedné práce a začátkem druhé. Proto i jistým způsobem dokázali překlenout první vlnu koronavirové krize, a po jejím ukončení a letním poklesu infikovaných optimisticky očekávali podzimní období, kdy se budou moci naplno pustit do práce.
Na podzim však přišla ještě silnější, druhá vlna pandemie. Všechny umělecké aktivity jsou omezeny na minimální míru nebo úplně, avšak všechny jejich úspory na horší časy se minuly během první vlny krize. Umělci žádají stát o pomoc a o holé přežití. A nakonec jim asi nezbude nic jiného, než jít na úřady práce.
Ano, umělecká oblast je zasažena mimořádně silným způsobem, avšak řešení této situace má dvě roviny. První rovina představuje řešení klasického typu, čili přes peníze. Přes různé podpory, přes rychlé, takzvané helikoptérové peníze a podobně.
Ale peníze nejsou všechno! Není to totiž tak jednoduché a jednostranné, jak si to představuje naše civilizace, postavená především na penězích. Tento problém má i druhou, mnohem hlubší rovinu. O to se ale absolutně nikdo nezajímá, protože jak již bylo zmíněno, nikoho ani jen nenapadne jít s nějakým problémem až k jeho jádru a podstatě.
A co je onou podstatou v tomto konkrétním případě? K poznání podstaty se dopracujeme prostřednictvím otázky, proč byla takto mimořádně postižena právě umělecká sféra? Proč to právě ji takto extrémně, až existenčně zasáhlo?
Protože umění z vyššího hlediska, které nikoho nezajímá, je tu na to, aby bylo vlajkovou lodí pozdvihování civilizace, národů i jednotlivců k vyšším a ušlechtilejším ideálům. Umění je tu na to, aby dělalo lidi lepšími, ušlechtilejšími a mravnějšími. Aby je vedlo k vysokým a vznešeným duchovním hodnotám.
O těchto věcech minulé generace věděly a například koncem 19. století, kdy se pomalu začala formovat myšlenka naší národní samostatnosti, bylo hlavním cílem většiny literátů především pozdvihování vlastního národa. A to po všech stránkách. Po stránce materiální, po stránce gramotnosti a vzdělání, i po stránce mravní a duchovní.
Nebo můžeme uvést jiný příklad. Třeba barokní hudbu. Jejím cílem bylo pozvedat duše posluchačů k Stvořiteli. "Ke slávě a cti Boží!" Toto psal Johann Sebastian Bach pod své notové partitury.
A co dnes? Dnes umění fatálním způsobem rezignovalo na své poslání posouvat civilizaci, národy a jednotlivce k něčemu lepšímu, vyššímu a ušlechtilejšímu. Současné umění rezignovalo na své pravé poslání. Vysmálo se z něj, přestalo být vlajkovou lodí vzestupu a vykročilo svou vlastní cestou. Cestou dekadence, úpadku, nemravnosti, vulgárnosti a obscénnosti. Umění už neukazuje cestu nahoru, ale dolů do pekel. A současní moderní materialističtí a ateističtí umělci si mysleli, že to tak snad půjde donekonečna. Samozřejmě, velká čest všem výjimkám.
Nicméně Ten, v jehož existenci tito "umělci" již nevěří, jim dal tvrdě pocítit, že zde je a že již má dost toho hnoje, který produkují pod rouškou umění. A proto toto "umění" a jeho tvůrce srazil na kolena. Zahnal je do existenčních problémů, znemožnil jim produkovat další špínu a dopřál jim čas k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, co vlastně dělají a komu tím slouží. Daroval jim prostor, aby si to uvědomili, protože při jejich dosavadní tvůrčí vytíženosti jim chyběl čas na zásadní hodnotovou sebereflexi.
Nyní proto čas mají a měli by ho správně využít. Využít tak, že zásadním způsobem přehodnotí své další umělecké směřování a konečně pochopí, co je pravým účelem umění.
Tyto skutečnosti a tento pohled však žel absentuje ve všech debatách, věnujících se záchraně umění. Říká se v nich vždy jen o penězích a o státní podpoře, jejímž prostřednictvím by umělci překlenuli nejtěžší období, aby pak mohli znovu začít s produkcí stejné mravní, morální, lidské a duchovní ubohosti, jako předtím.
To, o čem jsme mluvili v první části textu, se tedy takovýmto zcela konkrétním způsobem promítá do oblasti umění. A podobným způsobem se to promítá do každé oblasti naší společnosti, ba dokonce také do našeho osobního života. Všude tam na nás v současnosti dopadá trest Boží!
Tento názor prostých lidí je pravdivý, ale nesmí zůstat pouze u konstatování. Musí z něj být vyvozeny konkrétní a zásadní důsledky pro náš každodenní život. Musíme se všichni společně i každý sám za sebe ptát, proč na nás tento trest přichází? Musíme se ptát, co děláme tak špatně, že na nás Nejvyšší něco takového dopouští? Musíme pochopit, v čem se příčíme Vůli Páně, o níž správné pochopení jsme se dosud vůbec nezajímali, a proto jsme ji ani nemohli správně naplňovat. Musíme znát Vůli Nejvyššího, musíme znát co je jí od nás vyžadováno a musíme to začít naplňovat. Musíme se hodnotově obrodit, protože náš dosavadní hodnotový systém byl nesprávný. Musíme se stát novými, jinými a lepšími lidmi. Lidmi skutečnými a pravými! Takovými, jakými nás chce mít náš Pán. Lidmi čestnými, spravedlivými, dobrými, skromnými, čistými, ušlechtilými, laskavými, duchovními a milujícími Stvořitele.
Boží trest na nás dopadá, protože jsme od tohoto všeho na míle vzdálení. Pokud to nepochopíme, pokud si to nepřiznáme a pokud to budeme ignorovat, přijdou na nás další tresty, které nás budou ohýbat a tlačit správným směrem. A my se buď v tomto směru ohneme a podvolíme, nebo nás Vyšší Moc definitivně zlomí. Žádné jiné střední cesty není.
M.Š.
Komentáre