Směrem k životu ...

Paní Jiřina seděla u televizní obrazovky a prožívala čiré zoufalství nad tím, co se všude děje. Měla pocit, že se snad všichni lidé ve své nenávisti vaří v jednom velkém kotli. Na africkém kontinentu se rozbouřily válečné vřavy, a náhle další zpráva o rozbouřených živlech, které ničily vyspělou zemi na východě, v domácích zprávách stále více násilí, které v takové míře a bezcitnosti nepamatovala za celý svůj život. Jedna katastrofa překrývala druhou.

Paní Jiřina si však říkala, že je ještě mnoho lidí, kteří mají dobré a nezištné srdce. Vždy ji dojímalo, když četla nebo viděla v televizi zprávu o nějakém lidském činu odvahy, obětavosti, čestnosti a soucítění s druhými. Byly to však jen střípky.

Agrese byla stále větší a větší. Kam to jen spěje? Prožívala, jako by se veliké valící bahno nabalovalo na tuto Zemi a stahovalo ji kamsi dolů, do černého víru.

Paní Jiřina však měla povahu radostnou, tvůrčí a plnou víry v dobro. Když si vzpomněla na střípky lidských dobrých skutků, byla přesvědčen…

Přes všechny pomoci, sklánějící se v posledních měsících k Zemi, dokazuje převažující část lidstva, jak velmi je vzdálena opravdové čistotě a nezištnosti ve svém myšlení a jednání.

Přestože je Země trvale obklopena zesilujícím se přílivem Světla, přes to všechno na každodenním způsobu života milionů není vidět žádné, byť sebemenší proměny k lepšímu.

Tak výsledkem tohoto starého způsobu je jen to, že i všechny přicházející události, napomáhající prolomení strnulých obručí, které obklopují mnohé národy po celá staletí, jsou lidmi prožívány nesprávně.

Proměny, které jsou prožívány jako revoluce, ve svém základu nemají žádného posunu k lepšímu, a nutně tak vynesou do vůdcovských pozic opět jen nové lháře, nové zloděje, nové ziskuchtivce a tyrany.

Opět a opět bude tak muset být prožíváno nové zklamání, nová bolest a utrpení. Nikoliv snad proto, že není možné nic změnit, ale jen a jen proto, že lidé nechtějí se změnit sami v sobě.

Změna sebe sama k lepšímu, k úctyplnějšímu jednání vůči druhým, t…

Tak konečně už máme svobodu, říkají mnozí, přičemž většina z nich si ji zpravidla zaměňuje se svévoli, s možností dělat si cokoliv, co se mi jen zachce, s čímž se nedostanou do vysloveně přímého střetu se současným zákonodárstvím.

    To, co není přímo zakázáno, to je tedy pro většinu dovoleno. A co není dovoleno, to si lze téměř beztrestně dovolit, pokud má člověk dostatek peněz. Takže ve skutečnosti je vlastně dovoleno všechno. Zhruba takový je tedy dnešní pohled na svobodu a možnosti projevování svobodné vůle.

    Určitě nebude třeba ani příliš zdůrazňovat, že skutečná pravda o svobodě a svobodné vůli bude úplně jiná. A žel, dost neradostná! Navzdory zdánlivě svobodné společnosti nemají totiž současní lidé ve skutečnosti téměř žádnou svobodnou vůli a nacházejí se v zajetí nesvobody, jaké tu snad v takovém měřítku ještě nebylo. Nacházejí se v otroctví nesvobody vnitřní, která je ještě horší, než ta vnější! Stali jsme se totiž otroky a nesvobodnými ubožáky, aniž bychom si to vůbec …

Žijeme ve světě, který je mnohem záhadnější, než se domníváme. Za jeho normálním, prostým a nenápadným chodem se pro nás dosud skrývají neuvěřitelná a nepoznaná tajemství. Skrývají se za tím, co nazýváme přírodou a přirozeností. Ale protože lidé stále více ztrácejí spojení s přírodou a přirozeností, a orientují se pouze na techniku a elektroniku, rychle ztrácejí i tu schopnost porozumění této oblasti, kterou nabyli a vlastnili naši předkové. Dnes se nám proto zdá jejich minulé poznání něčím bájným, vymyšleným a pohádkovým.

   Je paradoxní, že člověk chce odhalovat tajemství vesmíru a jiných planet, zatímco prochází absolutně bez pochopení kolem tajemství, které ho obklopují v jeho bezprostřední blízkosti, a které každodenně utvářejí a formují přírodní dění kolem něj. A takto je tomu také s inteligenci větru, o které budeme blíže mluvit.

   Abychom ale vůbec pochopili, o čem je vlastně řeč, s vysvětlováním bude třeba začít úplně od začátku.

   Existuje Stvořitel, který je nejvyšší Inte…

Následující text vznikl na základě jednoho názoru, který nemohl být ponechán bez odpovídajícího vysvětlení. Cituji:

    "Jedinou výhodu víry v Stvořitele, silné a oddané víry v Nejvyššího je to, že dává lidem sílu a vůli, i když v podstatě věří v něco, co neexistuje. Rovněž také Zákony Páně jsou pouze výmyslem lidí.

    Naštěstí víra upadá a stále více mladých lidí si uvědomuje, že věřit v něco, co neexistuje je nelogické. Požadovat to od dnešní mládeže, tak vyspělé a uvědomělé ve srovnání s předchozími generacemi, je proto troufalé a hloupé.

    Věřící se v současnosti shlukují už jen na venkově, kde se v každé obci nachází pouze hospoda, stadion a kostel. Inteligence se logicky a prokazatelně sdružuje hlavně v městských aglomeracích. A dokonce už také na vesnicích jsou věřící převážně staří lidé."

    Odpověď:

    Zákony Páně nejsou výmyslem lidí a náboženství. Jde o realitu, se kterou se setkáváme každodenně. Konkrétně je to například zákon tíže, zákon akce a reakce, a…

Žijeme tak rychle, že mnozí si nikdy nenajdou chvíli času, aby se v klidu podívali ven z okna a položili si otázku: Na co to tu všechno kolem nás vlastně je? Jaký to má smysl? Jaký má smysl, že existuje vesmír?

    Jaký má smysl, že existuje planeta Země? Jaký má smysl, že existují lidé? Jaký má smysl existence rostlin a zvířat? Jaký to všechno má účel a k čemu to slouží?

    Už jen položení si těchto otázek je nesmírně důležité, protože je začátkem probuzení člověka ze spánku nevědomosti. A nesmírně zásadní a maximálně důležitá je i správná odpověď na ně, protože nevědomému lidskému živočichovi ukazuje cestu k plnému uvědomění.

    Pojďme si tedy zodpovědět tyto otázky, aby jsme se mohli stát z nevědomých vědomými.

    Vše kolem nás, od existence vesmíru až po existenci člověka, má jediný smysl a jediný účel. Je jím rozvoj vědomí! Je jím růst a vzestup vědomí! Jednoduše řečeno, všechno to viditelné kolem nás je tu proto, aby se prostřednictvím něho mohlo rozvíjet a růst to neviditeln…

Jak se dívat na člověka, který schvaluje vraždu? Jako na zločince a potencionálního vraha! Jak se lze dívat na křesťanský svět, který považuje vraždu Ježíše Krista za nezbytnost, protože bez ní by prý nemohl být svět spasen?

    V 19. století v Rusku obhajovala jedna z odnoží pravoslavné církve hřích, jako nezbytnou součást spásy. Tvrdila, že "pokud chceme být spaseni, musí nám být odpuštěno. Komu však má být odpuštěno, ten přece musí hřešit. Bez hříchu není tedy odpuštění."

    Absurdní! Avšak stejně zvrácený myšlenkový pochod se uplatňuje také v křesťanství ohledně Kristovy vraždy na kříži. Je založen na chybné tezi, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním byl svět spasen. Aby tedy svět spasil, musel vstát z mrtvých. A aby mohl vstát z mrtvých, musel být zavražděn.

    Miliony křesťanů po celém světě, ve své falešné úctě k tradici a ve své neochotě samostatně a nezaujatě zkoumat, tedy schvalují surovou vraždu Kristovu ještě také nyní, po 2000 letech, čímž se určitým způsobem stávají…

Když v minulých dobách čelili naši předkové pandemiím velkého rozsahu, přistupovali k ním úplně jiným způsobem, než my dnes. Viděli v nich totiž v první řadě podnět k pokání. Viděli v nich výstražně zvednutý prst Boží, upozorňující je na to, že dělají něco špatně. Že žijí nesprávně a že to je třeba změnit.

   Každé pokání však začíná sebereflexí. Sebereflexí ve vztahu k tomu, co děláme špatně z hlediska mravnosti, morálky a duchovních zákonitostí. Naši předkové se snažili v první řadě znát právě tohle! Právě v tomto se snažili zjednat nápravu! To bylo jejich "proti krizové" opatření číslo jedna!

   My se sice také ptáme, co jsme udělali špatně, ale ne z hlediska mravních a duchovních souvislostí, ale jen tak, jako vždy z hlediska materiálního. Mluví se například o čínských mokrých trzích a o katastrofální hygieně, která tam vládne, jako o možné příčině vzniku koronavíru Covid-19. Existují různé konspirační úvahy, které říkají že jde o uměle vyrobený virus, a samozřejmě, exi…

Otevřel jsem knihu J. A. Komenského – Orbis Pictus a zůstal jsem fascinován schopností skutečného živoucího vzoru mistra učitele – učitele národů. Vzor velikosti získané moudrosti a schopnosti předávání poznání a vedení k moudrosti způsobem, který navozuje v přijímajícím člověku v naprosté samozřejmosti svou nenásilností schopnost přijímat a utvářet si vědomí souvislostí.

Snad nebude ode mne velkou troufalostí, dovolím-li si zde vypůjčit pár vět z tohoto díla, abych na ně navázal příběhem, který chci níže vykreslit:

Učitel (Uč.): Pojď sem, dítě, uč se moudrým býti.

Dítě (D.): Co to jest, moudrým býti?

Uč.: Všecko, což potřebného, dobře znáti, dobře dělati, dobře vysloviti.

D.: Kdož mne k tomu naučí?

Uč.: Já, s pomocí Boží.

D.: Jakým způsobem?

Uč.: Provedu tebe všudy, ukáži tobě všecko, pojmenuji tobě všecko.

D.: Tu jsem! Vediž mne ve jménu Páně.

Uč.: Především musíš se naučiti pouhým zvukům, ze kterých složena jest řeč lidská, které zvířata umějí vydávati (utvořiti) a kterých jazyk tvůj umí nás…

Základnou povinnosťou človeka je byť človekom v každej situácii. I v tej najintímnejšej. Vo svojom jadre sme totiž bytosťami ducha, ktoré by nemali ani v tejto oblasti klesať pod svoju dôstojnosť a pod svoju úroveň.  A nemali by sme pod ňu klesať ani v sebaklame, že keď uzavrieme cirkvou posvätený manželský zväzok, môžeme v rámci neho, pri uspokojovaní svojej telesnosti, robiť absolútne čokoľvek. Že úplne všetko, čo činíme pri plnení svojich manželských povinností, je tým pádom prípustné, dovolené a počestné.

   Toto je zásadný omyl, pretože skutočnú posvätnosť môžu dať vzájomnému telesnému spojeniu iba partneri samotní, pričom rôzne nemravné, ba až zvrátené praktiky ich manželskú intimitu poškvrňujú a znečisťujú. A nijaká sviatosť manželstva na tom nemôže absolútne nič zmeniť. Nemôže posvätiť a očistiť to, čo je nemravné a nečisté.

   Tí, ktorí chcú stáť v tomto smere správne tak, ako by ako skutočné ľudské bytosti stáť mali si musia uvedomiť, že k manželskému telesnému aktu je tr…

Mnozí lidé mají na rtech jen slova posměchu, když se vzpomene pojem poslední soud. Vždyť takzvaný konec světa a s ním spojený poslední soud měl být už mnohokrát v dějinách, a přece se nic nestalo.

    Byl to vždy jen falešný poplach. Nikdy k ničemu nedošlo, a proto hovořit o těchto věcech a strašit nimi už vyznívá trapně. A kdo s tím i přes zmíněná nevratná fakta nechce přestat, ten pouze sám sebe zesměšňuje.

    Je však takový postoj odůvodněný? Je namístě podobné zlehčování? Je správné uvažovat tak, že když se stokrát dosud nic nestalo, už vůbec k ničemu nedojde?

    Tato problematika je mimořádně závažná, a proto se na ni podívejme trochu podrobněji.

    Snad nejvíce se o posledních dnech a posledním soudu mluví v evangeliích a v Apokalypse. Samotný Kristus o něm hodně mluvil ve svých podobenstvích a přirovnáních. A mluvil o něm, jako o zásadním zlomovém bodě celého našeho bytí, ve kterém dojde k rozdělení lidstva na dvě skupiny. Na ty, co budou moci vejít do života, a na ty, kteří…