Žijeme tak rychle, že mnozí si nikdy nenajdou chvíli času, aby se v klidu podívali ven z okna a položili si otázku: Na co to tu všechno kolem nás vlastně je? Jaký to má smysl? Jaký má smysl, že existuje vesmír?
Jaký má smysl, že existuje planeta Země? Jaký má smysl, že existují lidé? Jaký má smysl existence rostlin a zvířat? Jaký to všechno má účel a k čemu to slouží?
Už jen položení si těchto otázek je nesmírně důležité, protože je začátkem probuzení člověka ze spánku nevědomosti. A nesmírně zásadní a maximálně důležitá je i správná odpověď na ně, protože nevědomému lidskému živočichovi ukazuje cestu k plnému uvědomění.
Pojďme si tedy zodpovědět tyto otázky, aby jsme se mohli stát z nevědomých vědomými.
Vše kolem nás, od existence vesmíru až po existenci člověka, má jediný smysl a jediný účel. Je jím rozvoj vědomí! Je jím růst a vzestup vědomí! Jednoduše řečeno, všechno to viditelné kolem nás je tu proto, aby se prostřednictvím něho mohlo rozvíjet a růst to neviditelně vědomé, co stojí za tím.
Kolem nás existují tři druhy vědomí. Vědomí rostlin, vědomí zvířat a vědomí lidské, přičemž vědomí rostlin a zvířat můžeme shrnout do souhrnného pojmu bytostné. Takže v podstatě máme jen dva základní druhy vědomí. Vědomí bytostné a vědomí lidské, které můžeme také nazvat vědomím duchovním.
No a tyto dva druhy vědomí vstupují do hmotného univerza proto, aby se mohly rozvíjet a růst. Hmotné univerzum poskytuje životní prostor pro rozvoj vědomí a je školou, v níž se individuálně vědomí vyvíjí. A vyvíjí se tak, že dozrává od nevědomého a nezralého, k stále vědomějšímu a zralejšímu.
Nad hmotným univerzem se totiž nacházejí dvě nehmotné úrovně, nebo jinak řečeno, dvě říše. První je úroveň bytostného vědomí, nebo říše bytostná, a druhou je úroveň duchovního vědomí, nebo říše duchovní. A v každé z nich se nachází mnoho nevědomých a nezralých, individuálních částeček vědomí. No a prostorem, určeným na rozvoj tohoto vědomí je právě hmotné univerzum, v něm sluneční soustava a v ní planeta Země.
Jako první vstoupilo na planetu Zemi vědomí bytostné. Čili vědomí rostlin a zvířat. A vstoupilo na ni prostřednictvím absolutně nejjednodušších forem života, čímž v podstatě oživilo dosud mrtvou hmotu. Život musel v těžkých, počátečních podmínkách na zemi zápasit o přežití. Avšak právě tímto zápasem zároveň postupně docházelo k rozvoji vědomí. A čím více individuální vědomí rostlinného a živočišného druhu rostlo a vyvíjelo se, tím složitější vnější formy směrem zevnitř navenek vytvářelo. Tak se od nejjednodušších řas začaly formovat rostliny stále složitější, a od nejjednodušších jednobuněčných živočichů, živočichové stále dokonalejší.
Růst vnitřního vědomí tedy způsoboval vývoj od nejjednodušších forem života k formám stále složitějším. Vnitřně se rozvíjející bytostné vědomí přivodilo evoluční vývoj tak, jak ho odpozoroval Darwin. Všechny rostliny a všechna zvířata, které kolem sebe vidíme, jsou tedy jen schránky, uvnitř kterých se nachází bytostné individuální vědomí, za účelem růstu a postupného vývoje k stále vědomějšímu a dokonalejšímu. Tak dospěl vývoj až k nejdokonalejšímu zvířeti, k takzvanému pračlověku. Pračlověk představoval vrcholnou formu sebeuvědomění a dokonalosti, ke které dospělo bytostné vědomí.
No a právě v této chvíli přichází na scénu vědomí lidské. Čili vědomí duchovní. A přichází proto, že nejvyšší vývoj bytostného vědomí má velmi blízko k nejnižší zralosti duchovního vědomí. Tím došlo ke vzájemnému kontaktu a spojení, na jehož základě mohlo individuální duchovní vědomí vstoupit do tělesné schránky pračlověka, aby mohlo na zemi, v hmotném univerzu začít se svým vlastním vývojem.
Reálně se to událo tak, že při graviditě samice pračlověka už nevstupovalo do těla novorozence bytostné vědomí, ale vědomí duchovní, čili lidské.
Duchovní vědomí v těle lidoopa se v boji o přežití, a v boji s drsnými přírodními podmínkami začíná rozvíjet sobě vlastním, lidským způsobem. Od tohoto momentu začínají dějiny lidské civilizace, které jsou ve skutečnosti dějinami rozvoje duchovního vědomí a individuálního sebeuvědomění. Jedině o toto ve vývoji lidské civilizace ve skutečnosti jde! Jedině kvůli tomu existuje vesmír i naše planeta!
Zmíněný, přirozený proces se však žel, vinou lidí nevyvíjel správně. Lidstvo se totiž vydalo na falešnou cestu a na ní se nachází dodnes. Bytostné formy vědomí na základě respektování svých instinktů šly správnou cestou vývoje, a lidé měli také respektovat své, ne už instinktivní, ale intuitivní vnímání. To se v nich ozývá prostřednictvím cítění a svědomí, a vybízí je právě k rozvoji individuálního vědomí jako zásadní priority.
Avšak lidé trvale ignorovali tichý hlas své intuice a mnohem více naslouchali hlasu svého rozumu. Na základě jeho impulsů se orientovali především na rozvoj hmotný a materiální. Jedině tento druh vývoje se stal pro ně prioritním, zatímco vývoj vědomí začal být vnímán jako něco nepodstatné.
A tak se dějiny lidské civilizace staly dějinami fatálního omylu, spočívajícího ne v důrazu na rozvoj vědomí, jak to mělo správně být, ale v důrazu především na rozvoj materiální.
Shora, z říše Ducha, čili z úrovně bytostí s plně rozvinutým duchovním vědomím, přicházeli na zem jedinci, jejichž úkolem mělo být nasměrování lidstva na správnou cestu. Čili na cestu rozvoje vědomí. Tak vznikla na zemi náboženství. V zásadě totiž všechna velká náboženství hovoří o tomtéž. Říkají, že v nás existuje něco hlubší, vnitřní a skryté, co má být rozvíjeno. Říkají, že hodnoty a rozvoj hmotného druhu má být až na druhém místě. Říkají, že vše, co fyzicky existuje, je jen vnější prostředek k tomu, aby mohlo být rozvíjeno to vnitřní, čili naše vědomí.
Přesně v tomto duchu lidí usměrňoval také Kristus, a před ním Mojžíš. V Desateru a v Ježíšově učení bylo lidstvu ukázáno, jakým způsobem má na sobě vnitřně pracovat, aby správně rozvíjelo své vědomí. K rozvoji lidského individuálního vědomí dochází totiž jedině prostřednictvím rozvoje dobra, ctností a ušlechtilosti. Jen tímto způsobem se zdravě vyvíjí a roste míra našeho individuálního vědomí a sebe uvědomění. A pokud vytrváme na této ukázané cestě, naše vědomí se plně rozvije, plně dozraje a my, jako duchovně plně vědomé bytosti, budeme moci vstoupit do úrovně čistého vědomí. Budeme moci vstoupit do říše Ducha a tam žít a působit. Tím se staneme bytostí, která úspěšně absolvovala pozemskou školu rozvoje vědomí.
Orientace na materii, jak ji dnes známe, je omylem a tragickým bláznovstvím, protože je to upnutí se na něco, co je podružné. Materie je jen prostředek, jehož formováním a přetvářením má růst a vyvíjet se naše individuální duchovní vědomí do takové míry, aby bylo schopno nakonec opustit hmotnost a vejít do říše Ducha. Do říše plně rozvinutých a individuálně plně vědomých, duchovních bytostí.
Kdo však rozvoj svého vědomí hrubě ignoruje a zůstává neustále připoután pouze k hmotě, toho osobnost bude nakonec spolu s celým hmotným univerzem podrobena nevyhnutelnému rozkladu a zániku všeho hmotného.
Pochopme tedy, že vše živé, co kolem sebe vidíme, jsou jen různé stupně vývoje vědomí, směřující k dokonalosti, a tím k odpoutání se od hmotného univerza. Také každé lidské individuální vědomí je součástí tohoto procesu.
A proto každý z nás má dvě možnosti. Buď bude v uvědomění si všech těchto skutečností kráčet správnou cestou, spočívající v rozvoji vlastního individuálního vědomí až k lidské dokonalosti, a to prostřednictvím upnutí se k dobru, lásce, spravedlnosti a ušlechtilosti. Nebo to bude ignorovat a upne se pouze na materiální rozvoj, na materiální cíle, na materiální užívání si a na celkové materialistické pojetí života.
V prvním případě je to cesta k životu a věčnosti v říši Ducha, a v druhém případě cesta ke ztrátě bytí a k záhubě v zániku hmoty.
Na cestě priority materie si samozřejmě můžeme užít svých dočasných, pomyslných pět minut slávy ve formě bezbřehého užívání si všeho, co fyzická existence nabízí. To se však vždy musí nakonec skončit pláčem a skřípěním zubů v tváři v tvář vlastní, neodvratitelné a věčné zkáze všeho, co je hmotné a s hmotou hodnotově pevně svázané.
Jaký má smysl, že existuje planeta Země? Jaký má smysl, že existují lidé? Jaký má smysl existence rostlin a zvířat? Jaký to všechno má účel a k čemu to slouží?
Už jen položení si těchto otázek je nesmírně důležité, protože je začátkem probuzení člověka ze spánku nevědomosti. A nesmírně zásadní a maximálně důležitá je i správná odpověď na ně, protože nevědomému lidskému živočichovi ukazuje cestu k plnému uvědomění.
Pojďme si tedy zodpovědět tyto otázky, aby jsme se mohli stát z nevědomých vědomými.
Vše kolem nás, od existence vesmíru až po existenci člověka, má jediný smysl a jediný účel. Je jím rozvoj vědomí! Je jím růst a vzestup vědomí! Jednoduše řečeno, všechno to viditelné kolem nás je tu proto, aby se prostřednictvím něho mohlo rozvíjet a růst to neviditelně vědomé, co stojí za tím.
Kolem nás existují tři druhy vědomí. Vědomí rostlin, vědomí zvířat a vědomí lidské, přičemž vědomí rostlin a zvířat můžeme shrnout do souhrnného pojmu bytostné. Takže v podstatě máme jen dva základní druhy vědomí. Vědomí bytostné a vědomí lidské, které můžeme také nazvat vědomím duchovním.
No a tyto dva druhy vědomí vstupují do hmotného univerza proto, aby se mohly rozvíjet a růst. Hmotné univerzum poskytuje životní prostor pro rozvoj vědomí a je školou, v níž se individuálně vědomí vyvíjí. A vyvíjí se tak, že dozrává od nevědomého a nezralého, k stále vědomějšímu a zralejšímu.
Nad hmotným univerzem se totiž nacházejí dvě nehmotné úrovně, nebo jinak řečeno, dvě říše. První je úroveň bytostného vědomí, nebo říše bytostná, a druhou je úroveň duchovního vědomí, nebo říše duchovní. A v každé z nich se nachází mnoho nevědomých a nezralých, individuálních částeček vědomí. No a prostorem, určeným na rozvoj tohoto vědomí je právě hmotné univerzum, v něm sluneční soustava a v ní planeta Země.
Jako první vstoupilo na planetu Zemi vědomí bytostné. Čili vědomí rostlin a zvířat. A vstoupilo na ni prostřednictvím absolutně nejjednodušších forem života, čímž v podstatě oživilo dosud mrtvou hmotu. Život musel v těžkých, počátečních podmínkách na zemi zápasit o přežití. Avšak právě tímto zápasem zároveň postupně docházelo k rozvoji vědomí. A čím více individuální vědomí rostlinného a živočišného druhu rostlo a vyvíjelo se, tím složitější vnější formy směrem zevnitř navenek vytvářelo. Tak se od nejjednodušších řas začaly formovat rostliny stále složitější, a od nejjednodušších jednobuněčných živočichů, živočichové stále dokonalejší.
Růst vnitřního vědomí tedy způsoboval vývoj od nejjednodušších forem života k formám stále složitějším. Vnitřně se rozvíjející bytostné vědomí přivodilo evoluční vývoj tak, jak ho odpozoroval Darwin. Všechny rostliny a všechna zvířata, které kolem sebe vidíme, jsou tedy jen schránky, uvnitř kterých se nachází bytostné individuální vědomí, za účelem růstu a postupného vývoje k stále vědomějšímu a dokonalejšímu. Tak dospěl vývoj až k nejdokonalejšímu zvířeti, k takzvanému pračlověku. Pračlověk představoval vrcholnou formu sebeuvědomění a dokonalosti, ke které dospělo bytostné vědomí.
No a právě v této chvíli přichází na scénu vědomí lidské. Čili vědomí duchovní. A přichází proto, že nejvyšší vývoj bytostného vědomí má velmi blízko k nejnižší zralosti duchovního vědomí. Tím došlo ke vzájemnému kontaktu a spojení, na jehož základě mohlo individuální duchovní vědomí vstoupit do tělesné schránky pračlověka, aby mohlo na zemi, v hmotném univerzu začít se svým vlastním vývojem.
Reálně se to událo tak, že při graviditě samice pračlověka už nevstupovalo do těla novorozence bytostné vědomí, ale vědomí duchovní, čili lidské.
Duchovní vědomí v těle lidoopa se v boji o přežití, a v boji s drsnými přírodními podmínkami začíná rozvíjet sobě vlastním, lidským způsobem. Od tohoto momentu začínají dějiny lidské civilizace, které jsou ve skutečnosti dějinami rozvoje duchovního vědomí a individuálního sebeuvědomění. Jedině o toto ve vývoji lidské civilizace ve skutečnosti jde! Jedině kvůli tomu existuje vesmír i naše planeta!
Zmíněný, přirozený proces se však žel, vinou lidí nevyvíjel správně. Lidstvo se totiž vydalo na falešnou cestu a na ní se nachází dodnes. Bytostné formy vědomí na základě respektování svých instinktů šly správnou cestou vývoje, a lidé měli také respektovat své, ne už instinktivní, ale intuitivní vnímání. To se v nich ozývá prostřednictvím cítění a svědomí, a vybízí je právě k rozvoji individuálního vědomí jako zásadní priority.
Avšak lidé trvale ignorovali tichý hlas své intuice a mnohem více naslouchali hlasu svého rozumu. Na základě jeho impulsů se orientovali především na rozvoj hmotný a materiální. Jedině tento druh vývoje se stal pro ně prioritním, zatímco vývoj vědomí začal být vnímán jako něco nepodstatné.
A tak se dějiny lidské civilizace staly dějinami fatálního omylu, spočívajícího ne v důrazu na rozvoj vědomí, jak to mělo správně být, ale v důrazu především na rozvoj materiální.
Shora, z říše Ducha, čili z úrovně bytostí s plně rozvinutým duchovním vědomím, přicházeli na zem jedinci, jejichž úkolem mělo být nasměrování lidstva na správnou cestu. Čili na cestu rozvoje vědomí. Tak vznikla na zemi náboženství. V zásadě totiž všechna velká náboženství hovoří o tomtéž. Říkají, že v nás existuje něco hlubší, vnitřní a skryté, co má být rozvíjeno. Říkají, že hodnoty a rozvoj hmotného druhu má být až na druhém místě. Říkají, že vše, co fyzicky existuje, je jen vnější prostředek k tomu, aby mohlo být rozvíjeno to vnitřní, čili naše vědomí.
Přesně v tomto duchu lidí usměrňoval také Kristus, a před ním Mojžíš. V Desateru a v Ježíšově učení bylo lidstvu ukázáno, jakým způsobem má na sobě vnitřně pracovat, aby správně rozvíjelo své vědomí. K rozvoji lidského individuálního vědomí dochází totiž jedině prostřednictvím rozvoje dobra, ctností a ušlechtilosti. Jen tímto způsobem se zdravě vyvíjí a roste míra našeho individuálního vědomí a sebe uvědomění. A pokud vytrváme na této ukázané cestě, naše vědomí se plně rozvije, plně dozraje a my, jako duchovně plně vědomé bytosti, budeme moci vstoupit do úrovně čistého vědomí. Budeme moci vstoupit do říše Ducha a tam žít a působit. Tím se staneme bytostí, která úspěšně absolvovala pozemskou školu rozvoje vědomí.
Orientace na materii, jak ji dnes známe, je omylem a tragickým bláznovstvím, protože je to upnutí se na něco, co je podružné. Materie je jen prostředek, jehož formováním a přetvářením má růst a vyvíjet se naše individuální duchovní vědomí do takové míry, aby bylo schopno nakonec opustit hmotnost a vejít do říše Ducha. Do říše plně rozvinutých a individuálně plně vědomých, duchovních bytostí.
Kdo však rozvoj svého vědomí hrubě ignoruje a zůstává neustále připoután pouze k hmotě, toho osobnost bude nakonec spolu s celým hmotným univerzem podrobena nevyhnutelnému rozkladu a zániku všeho hmotného.
Pochopme tedy, že vše živé, co kolem sebe vidíme, jsou jen různé stupně vývoje vědomí, směřující k dokonalosti, a tím k odpoutání se od hmotného univerza. Také každé lidské individuální vědomí je součástí tohoto procesu.
A proto každý z nás má dvě možnosti. Buď bude v uvědomění si všech těchto skutečností kráčet správnou cestou, spočívající v rozvoji vlastního individuálního vědomí až k lidské dokonalosti, a to prostřednictvím upnutí se k dobru, lásce, spravedlnosti a ušlechtilosti. Nebo to bude ignorovat a upne se pouze na materiální rozvoj, na materiální cíle, na materiální užívání si a na celkové materialistické pojetí života.
V prvním případě je to cesta k životu a věčnosti v říši Ducha, a v druhém případě cesta ke ztrátě bytí a k záhubě v zániku hmoty.
Na cestě priority materie si samozřejmě můžeme užít svých dočasných, pomyslných pět minut slávy ve formě bezbřehého užívání si všeho, co fyzická existence nabízí. To se však vždy musí nakonec skončit pláčem a skřípěním zubů v tváři v tvář vlastní, neodvratitelné a věčné zkáze všeho, co je hmotné a s hmotou hodnotově pevně svázané.
Komentáre