V tomto článku se budeme zabývat neviditelnou realitou, která má zásadní vliv na vnější dění a na to, jaký osud nás v budoucnu potká. Tyto dvě reality jsou totiž pevně propojeny a vzájemně se ovlivňují, o čem žel lidé dneška už téměř nic nevědí, protože vědět nechtějí, a protože se upnuli jen na to nejhrubší, vnější a materiální.
A abychom alespoň orientačně pronikli do pochopení principu zmiňované, neviditelné skutečnosti, řekněme si něco o stavbách Inků. Dávní Inkové nepoužívali pravidelně opracované kvádry, jako například stavitelé egyptských pyramid. U nich byl každý kámen jiný a šlo nejednou o bloky obrovské váhy, postaveny vedle sebe i na sebe. Nebylo použito žádné pojivo, ale kameny byly opracovány a zasazeny jeden do druhého s takovou přesností, že do spojů mezi nimi nelze vsunout ani hrot jehly. Při obrovských vahách kamenných bloků jde o něco neuvěřitelné, a dokonce i současní odborníci si lámou hlavu, jak to bylo možné dosáhnout.
Samozřejmě, existuje řada teorií, jak to možné je, a my se nyní podívejme na jednu z nich. Tato teorie hovoří o možnosti spolupráce dávných Inků s bytostmi, spravujícími přírodní dění.
Existují totiž bytosti, nacházející se v jemnější úrovni hmoty, které spravují vše, co v přírodě funguje. Mají na starosti růst stromů a květin, mají na starosti pohoří, potoky, řeky a moře. Mají na starosti oheň, vzduch, půdu, horniny, nebo proudění vzduchu. Naši dávní předkové o nich věděli a nazvali je skřítky, vodníky, vílami, elfy, gnómy a podobně.
Abychom pochopili, jakým způsobem z jejich pozice bytostí z jemnější úrovně dokáží s hmotou pracovat, uveďme si příklad. Příklad vody v jejích třech skupenstvích. V tuhém, kapalném a plynném.
Tuhým skupenstvím vody je led. Toto skupenství lze přirovnat naší nejhrubší hmotě. Pokud chceme manipulovat s ledem, musíme použít nástroje, jako je sekera, pila, kladivo, dláto a podobně. Led se podobá kameni a mohou se z něj stavět příbytky podobně, jak to dělají Eskymáci, nebo je z něj možné vytvářet například ledové sochy.
Pokud se ale voda v podobě ledu zahřeje, změní se led ze skupenství tuhého na skupenství tekuté. A v tekutém stavu se dá s vodou úplně jinak manipulovat. Je tvárlivá a pokud z ní například nabereme do kbelíku, okamžitě se přizpůsobí tvaru kbelíku. A pokud ji třeba nalijeme do bazénu, kopíruje a přijímá tvar bazénu.
My lidé žijeme v nejhrubší hmotě, podobné tuhému skupenství vody ve formě ledu. Avšak zmíněné přírodní bytosti žijí v jemnější úrovni hmoty, podobné kapalnému skupenství vody. A právě proto dokážou s hmotou manipulovat mnohem snadněji.
Také lidé mají dvě možnosti. Buď uvěří že existuje jen nejhrubší hmota a budou v ní těžce pracovat v potu tváře, nebo se ve svém rozšířeném chápání univerza dopracují k poznání existence jemnější úrovně hmoty a k poznání bytostí, existujících v těchto úrovních, které svět nejhrubší hmoty spravují. No a ve spolupráci s nimi bude potom možné pracovat zcela jiným způsobem a bez těžké námahy, kterou by nás to jinak muselo stát.
A existuje teorie, že právě tímto způsobem vznikly stavby dávných Inků. Že s hmotností těžkých kamenných bloků a jejich přesným opracováním a osazením jednoho do druhého se pracovalo za pomoci přírodních bytostí jako s ledem v tekutém stavu. Že tyto bloky byly opracovávány tak, jako když krájíme měkké máslo, nebo když nalijeme vodu do nějaké formy a ona zmrzne a přemění se na led.
No a po tomto úvodu do problematiky budou čtenáři mnohem pochopitelnější skutečnosti, související s vlastní tématem našeho článku o armádě tkalců našeho osudu. Také zde začněme konkrétním příkladem a představme si, jak na nějakém filmovém festivalu vystupuje známá filmová hvězda z limuzíny na červený koberec, vedoucí z ulice do budovy. A koberec lemuje po bocích špalír nadšených fanoušků.
Tento obraz však platí ve vztahu k absolutně každému člověku. Každý z nás je totiž jakousi "hvězdou", která kráčí životem po červeném koberci, lemovaném špalírem svých "fanoušků", kteří sledují každý náš pohyb a každé naše hnutí.
Tento obraz je obrazem toho, jak to s námi vypadá v oblasti jemnější, neviditelné úrovně hmoty. V této úrovni stojí každá lidská osobnost s její chtěním, s jejím myšlením, s jejím cítěním, s jejími emocemi, s jejími pocity, s jejími pohnutkami a s celým jejím vnitřním životem obklopena armádou neviditelných bytostí, takzvaných tkalců lidského osudu, kteří neustále, ve dne i v noci sledují vše, co z člověka vychází.
Každá naše myšlenka, každý náš cit, každé chtění, každá pohnutka, každý pocit a každá emoce se v jemnější úrovni hmoty okamžitě formuje do určitého vlákna. A toto vlákno, ihned poté jako z nás vyšlo, směřuje do rukou bytostí, stojících kolem nás. Do rukou tkalců našeho osudu, kteří z vláken tkají, vytvářejí a formují koberec našeho osudu.
A tento koberec leží před námi, tvoří náš osud a my po něm budeme muset kráčet. Pouze na nás záleží, zda obrazce na něm budou krásné a ušlechtilé, a nám se bude po něm dobře a radostně kráčet, nebo naopak, zda obrazce na něm budou ošklivé a odpuzující, a my po něm budeme muset jít s nepříjemným pocitem, nebo s odporem. To záleží jen na nás a na všem tom, co nás vychází v podobě jemných, neviditelných vláken z našeho skrytého vnitřního života, ale také z našeho vnějšího jednání. Armáda tkalců osudu, shromážděna kolem nás všechny tyto vlákna okamžitě bere a přesně v souladu s nimi a s jejich charakterem tká koberec našeho osudu.
Rukama tkalců je zachycováno všechno dobré, spravedlivé, ušlechtilé, čisté, laskavé a lidské, co z nás vychází, ale také všechno nedobré, nespravedlivé, neušlechtilé, nečisté, nelaskavé a nelidské, co produkujeme. A ze všech těchto vláken je tvořen náš osud.
Rukám a pozornosti bytostí, shromážděných kolem nás, které jsme nazvali tkalci osudu, tedy neunikne nic dobré, ani nic špatné, co z nás vyjde. Neunikne jim ani naše nejmenší vnitřní hnutí, a samozřejmě ani to největší. A všechno toto, co není vidět hmotným zrakem, a co se děje a spřádá v úrovni jemnější hmotnosti, bude tvořit naši budoucnost.
Náš osud není tedy ničím jiným, než cestou nebo kobercem, který jsme si v jistém smyslu sami pro sebe utkali. A tato neviditelná realita se promítá do zcela konkrétních událostí v našem reálném životě, čímž se vzájemně prolíná neviditelná skutečnost jemnější hmotné úrovně se skutečností fyzickou, vnější a hrubě hmotnou. Nikdo z lidí nemůže uniknout osudu, který si sám pro sebe utkal. Nebo jinak a přesněji vyjádřeno, který na jeho pokyn, na základě všech jeho vnitřních pohnutek a vnějších činů utkala armáda bytostí, žijících v jemnější úrovni hmoty, nazývaných tkalci osudu.
A co je ještě třeba zvlášť zdůraznit je skutečnost, že po koberci našeho osudu budeme kráčet nejen zde v nejhrubší hmotnosti, ale koberec pokračuje bez přerušení a zcela kontinuálně také do jemné hmotnosti, do které se dostaneme po odložení našeho fyzického těla. Smrtí se tedy pro nás nic nekončí, ale nadále a bez přerušení budeme pokračovat v naší cestě po koberci našeho osudu. Tkalci osudu totiž neznají rozdíl mezi tímto a druhým světem. Pro ně je to jen jedno jediné, kontinuální a nepřetržité bytí, v němž se neustále přesně projevuje a formuje všechno to, co z nás vychází. Svět hrubé a jemnější hmoty jsou totiž jen dvě rozdílné formy téhož bytí úplně stejně, jako jsou skupenství tuhé ve formě ledu a skupenství kapalné ve formě tekutiny dvěma rozdílnými formami a projevy vody.
Co z toho všeho pro nás vyplývá?
Měli bychom si uvědomit, jsme den i noc, dvacet čtyři hodin denně obklopeni armádou tkalců osudu, a tímto bytostem neunikne vůbec nic z toho, co z nás vyjde. Neunikne jim ani naše nejjemnější hnutí. Nikdy tedy nejsme sami, i když nám se zdá, že sami jsme, a proto si myslíme, že v skrytu můžeme sklouznout ke svým nejtajnějším neřestem a vášním. Můžeme si však být stoprocentně jisti, že všechno toto se ocitne ve vláknech koberce našeho osudu a my po něm jednou půjdeme. Jednou se to pro nás stane realitou a my to budeme muset prožívat. Jestli k tomuto prožívání dojde v našem pozemském životě, nebo na druhém světě, to nehraje vůbec žádnou roli.
Poznání těchto skutečností by nás mělo vést k tomu, abychom si začali dávat mnohem větší pozor na vše, co jakýmkoli způsobem tvoříme, a stali se v této oblasti mnohem zodpovědnější, s výhledem na důsledky, jaké nám to jednou přinese. Měli bychom proto mnohem více dbát na kvalitu každé naší myšlenky, citu, emoce, pohnutky, chtění, pocitu, slova i činu. Měli bychom dbát, aby toto vše bylo jen pozitivní a ušlechtilé, aby z těchto našich vláken mohl být utkán pouze koberec, po kterém je radost jít. Aby tento koberec mohl být pro nás jen cestou ke štěstí a míru.
Proto bychom se měli držet jedné velké moudré rady, která zní: Udržujte krb svých myšlenek čistý! Jedině tak založíte mír a budete šťastní!
PS. Svolal zástup a řekl jim: "Slyšte a rozumějte! Člověka nešpiní to, co vchází do úst, ale co vychází z úst. To co vchází do úst jde do břicha a vylučuje se do stoky. Ale to, co vychází z úst pochází ze srdce a špiní člověka. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, krádeže, křivá svědectví a rouhání. Toto znesvěcuje člověka!"
Evangelium podle Matouše
PS.2. Existují bytosti, které tkají také koberec osudu každého jednotlivého národa. A existují bytosti, které tkají koberec osudu celé země. No a v současnosti jdou obyvatelé naší země po trpké cestě, kterou si oni sami pro sebe utkali.
A abychom alespoň orientačně pronikli do pochopení principu zmiňované, neviditelné skutečnosti, řekněme si něco o stavbách Inků. Dávní Inkové nepoužívali pravidelně opracované kvádry, jako například stavitelé egyptských pyramid. U nich byl každý kámen jiný a šlo nejednou o bloky obrovské váhy, postaveny vedle sebe i na sebe. Nebylo použito žádné pojivo, ale kameny byly opracovány a zasazeny jeden do druhého s takovou přesností, že do spojů mezi nimi nelze vsunout ani hrot jehly. Při obrovských vahách kamenných bloků jde o něco neuvěřitelné, a dokonce i současní odborníci si lámou hlavu, jak to bylo možné dosáhnout.
Samozřejmě, existuje řada teorií, jak to možné je, a my se nyní podívejme na jednu z nich. Tato teorie hovoří o možnosti spolupráce dávných Inků s bytostmi, spravujícími přírodní dění.
Existují totiž bytosti, nacházející se v jemnější úrovni hmoty, které spravují vše, co v přírodě funguje. Mají na starosti růst stromů a květin, mají na starosti pohoří, potoky, řeky a moře. Mají na starosti oheň, vzduch, půdu, horniny, nebo proudění vzduchu. Naši dávní předkové o nich věděli a nazvali je skřítky, vodníky, vílami, elfy, gnómy a podobně.
Abychom pochopili, jakým způsobem z jejich pozice bytostí z jemnější úrovně dokáží s hmotou pracovat, uveďme si příklad. Příklad vody v jejích třech skupenstvích. V tuhém, kapalném a plynném.
Tuhým skupenstvím vody je led. Toto skupenství lze přirovnat naší nejhrubší hmotě. Pokud chceme manipulovat s ledem, musíme použít nástroje, jako je sekera, pila, kladivo, dláto a podobně. Led se podobá kameni a mohou se z něj stavět příbytky podobně, jak to dělají Eskymáci, nebo je z něj možné vytvářet například ledové sochy.
Pokud se ale voda v podobě ledu zahřeje, změní se led ze skupenství tuhého na skupenství tekuté. A v tekutém stavu se dá s vodou úplně jinak manipulovat. Je tvárlivá a pokud z ní například nabereme do kbelíku, okamžitě se přizpůsobí tvaru kbelíku. A pokud ji třeba nalijeme do bazénu, kopíruje a přijímá tvar bazénu.
My lidé žijeme v nejhrubší hmotě, podobné tuhému skupenství vody ve formě ledu. Avšak zmíněné přírodní bytosti žijí v jemnější úrovni hmoty, podobné kapalnému skupenství vody. A právě proto dokážou s hmotou manipulovat mnohem snadněji.
Také lidé mají dvě možnosti. Buď uvěří že existuje jen nejhrubší hmota a budou v ní těžce pracovat v potu tváře, nebo se ve svém rozšířeném chápání univerza dopracují k poznání existence jemnější úrovně hmoty a k poznání bytostí, existujících v těchto úrovních, které svět nejhrubší hmoty spravují. No a ve spolupráci s nimi bude potom možné pracovat zcela jiným způsobem a bez těžké námahy, kterou by nás to jinak muselo stát.
A existuje teorie, že právě tímto způsobem vznikly stavby dávných Inků. Že s hmotností těžkých kamenných bloků a jejich přesným opracováním a osazením jednoho do druhého se pracovalo za pomoci přírodních bytostí jako s ledem v tekutém stavu. Že tyto bloky byly opracovávány tak, jako když krájíme měkké máslo, nebo když nalijeme vodu do nějaké formy a ona zmrzne a přemění se na led.
No a po tomto úvodu do problematiky budou čtenáři mnohem pochopitelnější skutečnosti, související s vlastní tématem našeho článku o armádě tkalců našeho osudu. Také zde začněme konkrétním příkladem a představme si, jak na nějakém filmovém festivalu vystupuje známá filmová hvězda z limuzíny na červený koberec, vedoucí z ulice do budovy. A koberec lemuje po bocích špalír nadšených fanoušků.
Tento obraz však platí ve vztahu k absolutně každému člověku. Každý z nás je totiž jakousi "hvězdou", která kráčí životem po červeném koberci, lemovaném špalírem svých "fanoušků", kteří sledují každý náš pohyb a každé naše hnutí.
Tento obraz je obrazem toho, jak to s námi vypadá v oblasti jemnější, neviditelné úrovně hmoty. V této úrovni stojí každá lidská osobnost s její chtěním, s jejím myšlením, s jejím cítěním, s jejími emocemi, s jejími pocity, s jejími pohnutkami a s celým jejím vnitřním životem obklopena armádou neviditelných bytostí, takzvaných tkalců lidského osudu, kteří neustále, ve dne i v noci sledují vše, co z člověka vychází.
Každá naše myšlenka, každý náš cit, každé chtění, každá pohnutka, každý pocit a každá emoce se v jemnější úrovni hmoty okamžitě formuje do určitého vlákna. A toto vlákno, ihned poté jako z nás vyšlo, směřuje do rukou bytostí, stojících kolem nás. Do rukou tkalců našeho osudu, kteří z vláken tkají, vytvářejí a formují koberec našeho osudu.
A tento koberec leží před námi, tvoří náš osud a my po něm budeme muset kráčet. Pouze na nás záleží, zda obrazce na něm budou krásné a ušlechtilé, a nám se bude po něm dobře a radostně kráčet, nebo naopak, zda obrazce na něm budou ošklivé a odpuzující, a my po něm budeme muset jít s nepříjemným pocitem, nebo s odporem. To záleží jen na nás a na všem tom, co nás vychází v podobě jemných, neviditelných vláken z našeho skrytého vnitřního života, ale také z našeho vnějšího jednání. Armáda tkalců osudu, shromážděna kolem nás všechny tyto vlákna okamžitě bere a přesně v souladu s nimi a s jejich charakterem tká koberec našeho osudu.
Rukama tkalců je zachycováno všechno dobré, spravedlivé, ušlechtilé, čisté, laskavé a lidské, co z nás vychází, ale také všechno nedobré, nespravedlivé, neušlechtilé, nečisté, nelaskavé a nelidské, co produkujeme. A ze všech těchto vláken je tvořen náš osud.
Rukám a pozornosti bytostí, shromážděných kolem nás, které jsme nazvali tkalci osudu, tedy neunikne nic dobré, ani nic špatné, co z nás vyjde. Neunikne jim ani naše nejmenší vnitřní hnutí, a samozřejmě ani to největší. A všechno toto, co není vidět hmotným zrakem, a co se děje a spřádá v úrovni jemnější hmotnosti, bude tvořit naši budoucnost.
Náš osud není tedy ničím jiným, než cestou nebo kobercem, který jsme si v jistém smyslu sami pro sebe utkali. A tato neviditelná realita se promítá do zcela konkrétních událostí v našem reálném životě, čímž se vzájemně prolíná neviditelná skutečnost jemnější hmotné úrovně se skutečností fyzickou, vnější a hrubě hmotnou. Nikdo z lidí nemůže uniknout osudu, který si sám pro sebe utkal. Nebo jinak a přesněji vyjádřeno, který na jeho pokyn, na základě všech jeho vnitřních pohnutek a vnějších činů utkala armáda bytostí, žijících v jemnější úrovni hmoty, nazývaných tkalci osudu.
A co je ještě třeba zvlášť zdůraznit je skutečnost, že po koberci našeho osudu budeme kráčet nejen zde v nejhrubší hmotnosti, ale koberec pokračuje bez přerušení a zcela kontinuálně také do jemné hmotnosti, do které se dostaneme po odložení našeho fyzického těla. Smrtí se tedy pro nás nic nekončí, ale nadále a bez přerušení budeme pokračovat v naší cestě po koberci našeho osudu. Tkalci osudu totiž neznají rozdíl mezi tímto a druhým světem. Pro ně je to jen jedno jediné, kontinuální a nepřetržité bytí, v němž se neustále přesně projevuje a formuje všechno to, co z nás vychází. Svět hrubé a jemnější hmoty jsou totiž jen dvě rozdílné formy téhož bytí úplně stejně, jako jsou skupenství tuhé ve formě ledu a skupenství kapalné ve formě tekutiny dvěma rozdílnými formami a projevy vody.
Co z toho všeho pro nás vyplývá?
Měli bychom si uvědomit, jsme den i noc, dvacet čtyři hodin denně obklopeni armádou tkalců osudu, a tímto bytostem neunikne vůbec nic z toho, co z nás vyjde. Neunikne jim ani naše nejjemnější hnutí. Nikdy tedy nejsme sami, i když nám se zdá, že sami jsme, a proto si myslíme, že v skrytu můžeme sklouznout ke svým nejtajnějším neřestem a vášním. Můžeme si však být stoprocentně jisti, že všechno toto se ocitne ve vláknech koberce našeho osudu a my po něm jednou půjdeme. Jednou se to pro nás stane realitou a my to budeme muset prožívat. Jestli k tomuto prožívání dojde v našem pozemském životě, nebo na druhém světě, to nehraje vůbec žádnou roli.
Poznání těchto skutečností by nás mělo vést k tomu, abychom si začali dávat mnohem větší pozor na vše, co jakýmkoli způsobem tvoříme, a stali se v této oblasti mnohem zodpovědnější, s výhledem na důsledky, jaké nám to jednou přinese. Měli bychom proto mnohem více dbát na kvalitu každé naší myšlenky, citu, emoce, pohnutky, chtění, pocitu, slova i činu. Měli bychom dbát, aby toto vše bylo jen pozitivní a ušlechtilé, aby z těchto našich vláken mohl být utkán pouze koberec, po kterém je radost jít. Aby tento koberec mohl být pro nás jen cestou ke štěstí a míru.
Proto bychom se měli držet jedné velké moudré rady, která zní: Udržujte krb svých myšlenek čistý! Jedině tak založíte mír a budete šťastní!
PS. Svolal zástup a řekl jim: "Slyšte a rozumějte! Člověka nešpiní to, co vchází do úst, ale co vychází z úst. To co vchází do úst jde do břicha a vylučuje se do stoky. Ale to, co vychází z úst pochází ze srdce a špiní člověka. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, krádeže, křivá svědectví a rouhání. Toto znesvěcuje člověka!"
Evangelium podle Matouše
PS.2. Existují bytosti, které tkají také koberec osudu každého jednotlivého národa. A existují bytosti, které tkají koberec osudu celé země. No a v současnosti jdou obyvatelé naší země po trpké cestě, kterou si oni sami pro sebe utkali.
Komentáre