Představme si čistou sklenici vody. Přidávejme do ní po kapkách čistou, pramenitou vodu. Když do čisté vody kápneme jen jedinou kapku vody špinavé, tak se všechna voda ve sklenici zakalí. Když přidáme další kapky špinavé vody, bude voda ve sklenici stále kalnější...
Proč tento příklad? Poslouží nám jako analogie k fungování myšlenek lidí žijících na Zemi.
Když na naši Zemi pohlédneme z velké výšky, uvidíme malou kulatou planetu. Z této výšky nejsou lidé, žijící na planetě, viditelní. Vzdor tomu víme, že tam reálně žijí a společně tvoří velkou sílu, na níž závisí osud jich samotných i celé planety.
Planeta Země má ochranný obal, tzv. atmosféru. Avšak má i další, jemnější obaly, o nichž jsme se ve škole neučili. Jedním z nich je obal z jemné hrubohmotnosti, který je tvořen nepředstavitelným množstvím myšlenek, tzv. svět myšlenkových forem. Ten můžeme přirovnat ke zmíněné sklenici. Kdysi, když lidské bytí na Zemi bylo teprve na svém počátku, byla tato úroveň (sklenice) křišťálově čistá. S rozvíjením lidského myšlení se úroveň začala postupně zaplňovat různým druhem lidských myšlenek, jichž rychle přibývalo.
Do světa myšlenek přispívají stále všichni lidé naší planety různě zabarvenými, čistšími i kalnějšími myšlenkami. Tím pomyslně přibývají kapky ve sklenici, které se shromažďují, třídí a ukládají v tomto světě myšlenek.
Podle zralosti osobnosti a charakteru vysílá každý z lidí myšlenky takového druhu, jako je on sám. Myšlenky jsou vždy stejnorodé s našim niterným stavem a naladěním. Dobré, krásné myšlenky plné porozumění a lásky – anebo zlé myšlenky, naplněné závistí, agresivitou, nepřejícností a podobně. Žel, těch zakalených temnějších myšlenek přibývá v myšlenkovém světě o mnoho více. Tak se svět myšlenek stává potemnělým, stále kalnějším, špinavějším, a „zamořuje“ okolí Země. Podobá se vrstvě bahna na dně poháru v silně kalné vodě.
Celý proces pohybu myšlenek má zpětný, magnetický děj. Člověk vysílá do světa myšlenek své myšlenky a také k sobě z tohoto světa stejnorodé myšlenky přitahuje. Spojuje se se stejnorodými myšlenkovými centrálami. S myšlenkami ve své mysli „pracuje“. Kombinuje nové a nové myšlenky, které vysílá a rovněž přitahuje. Neskladuje je v hlavě.
Myšlenky necháváme plynout, nebo je přenášíme do psané či řečené formy. Dlouhodobá práce mysli se stejnými myšlenkami jejich sílu zhutňuje „nabalováním“. Postupně je přetváří do viditelných dějů, skutků, zformování věcí, které člověk vykoná. Po čem v myšlenkách velmi toužíme, nebo se toho velmi bojíme, to si v myšlenkách zároveň přitahujeme, až se to jednou vyplní.
Jak je možné, že člověk myšlenky přitahuje i vysílá? Protože jsou to ve skutečnosti jemné magnetické energie v pohybu. Jiné, stejně magneticky fungující energie člověk vytváří svým chtěním, cítěním, také slovy (řečí) a svými činy. Energie myšlenek, citů, chtění, slov naše oči nevidí, ale přesto jsou to živé energie, KTERÉ SE NIKDE NEZTRÁCEJÍ. Podléhají působení těch samých přírodních, fyzikálních zákonů jako ty, s nimiž pracuje věda a technika.
Základním zákonem universa je pohyb. Také myšlenky jsou v neustálém pohybu. Dalším zákonem je tíže, gravitace. Těžké myšlenky klesají dolů, a lehké, čisté myšlenky stoupají do vyšších úrovní.
Třetím zákonem je stejnorodost, (elektro)magnetická přitažlivost, která přitahuje k sobě všechny myšlenky stejného druhu. Ty utvoří formy stejného druhu, a z forem se utvářejí velká myšlenková shromaždiště, centrály. Z centrál celé obrovské úrovně, světy.
Čtvrtým zákonem universa je zákon zpětného účinku, akce-reakce (setba-sklizeň), který nám „vrací“ stejnorodý druh myšlenek podle niterného stavu, v němž se nacházíme.
V našem pokusu se zkalenou vodou ve sklenici se projeví ty samé přírodní, fyzikální zákony. O jejich účinku se přesvědčíme, když vodu necháme odstát. Nejtěžší špína klesne na dno a postupně se vytvoří nad sebou vrstvy, úrovně. Od nejtěžší špíny po nejlehčí. Na povrchu bude voda nejčistší. Podobně je to s ukládáním myšlenek v myšlenkovém světě.
Myšlenky, které jsme během svého života vytvořili, jsou s námi stále (i když na nepředstavitelnou dálku) magneticky spojené, ale na určitou dobu „deaktivované“. Po fyzické smrti spojení ožije. Naše duše po oddělení od fyzického těla bude jimi přitahována. Bude muset jimi projít. Nejtěžší myšlenky jsou nejblíže Zemi. Nejlehčí, světlejší jsou nahoře, na povrchu (okraji) myšlenkového světa. Neviditelný svět tu však nekončí. Pokračuje dále a dále, do vyšších, stále jemnějších úrovní.
Aby lidské duše v nízkých myšlenkových úrovních natrvalo neuvázly, ochránit je dokáže jen silná touha po Světle, která pomáhá duši pokračovat v cestě do vyšších, světlejších úrovní. Pro mnohé duše, které nemají v sobě upřímnou touhu po Světle, to nebude jednoduché a lehké. Na to je třeba myslet včas, už za života na Zemi! Vybudovat si cestu ke Světlu čistým myšlením, cítěním, řečí i jednáním. Duše lidí, kteří se z nevědomosti či z jiných příčin během pozemského života této důležité práci „na sobě“ nevěnovali, zadrží jejich vlastní nečisté myšlenky – tedy myšlenkové světy, které z lhostejnosti a nevědomosti svým myšlením podporovali a vytvářeli. V nich mohou uváznout na stovky, ba tisíce let... Věřit pořekadlu „na myšlenky clo neplatí“ se nevyplácí...
Svět myšlenek je dlouhodobě přeplněn lidskou zlobou, zkažeností, proto i děje na Zemi jsou stejného druhu. Podle zákonů tíže, stejnorodosti a zpětného účinku jsou v zákoně pohybu lidským myšlením k Zemi přitahovány těžké, temné myšlenky, které ovlivňují řeč a jednání většiny lidí. Proto se na naší Zemi odehrávají různé negativní děje, události a zvrácenosti. Zároveň se ještě hrozivější, nejen přírodní katastrofy k Zemi přibližují vinou a nevědomostí lidí. Takto se odehrává a formuje život na Zemi pod vlivem lidských myšlenek. Ale znovu připomínám, že život neovlivňují jen samotné lidské myšlenky!
Stejně se na tom podílejí i lidské city, mluvení a skutky. Jsou to lidmi vytvořené a magneticky fungující energie jiného druhu, které působením přírodních, fyzikálních zákonů formují a organizují naši budoucnost. Člověk má svobodnou volbu, ale zároveň nese za ni zodpovědnost, spravedlivě zformovanou do jeho osudu. Tvrzení, že člověk má svůj osud ve vlastních rukách, je pravdivé. Ale rozumíme mu?
Nabízí se tu dobrá otázka: Dá se dění na Zemi ještě nějak zlepšit? Co můžeme pro odvrácení a zmírnění blížících se lidských i přírodních pohrom a neštěstí učinit?
Napravit je stále možno mnohé, jiné alespoň zmírnit. Jak? Jednoduše tak, že se budeme snažit ČISTĚ, pozitivně myslet, vysílat city lásky, hovořit s dobrým úmyslem, rozhodovat a jednat s pocitem zodpovědnosti. Zároveň se staneme lepšími lidmi. Přestaneme ubližovat myšlenkami, slovy i skutky sobě, jiným, přírodě. V tom spočívá „práce na sobě samém“! Čistým myšlením pomůžeme rozpustit a prosvětlit temné myšlenkové formy a jejich úrovně. „Prokopeme“ duším cestu ke Světlu. Času na nápravu je málo. Čím dříve, a čím více lidí bude svým dobrem chtít přispět, tím lepší pro všechny. Je to neuvěřitelně jednoduché a skutečně účinné. Ale zároveň asi i to nejtěžší, co by mohli a měli lidé udělat, protože oni sami tomu jen těžko uvěří, že je to skutečné, a právě proto to udělat nechtějí... Takový už je člověk dneška...!
Ať tomu věříme nebo ne, každý člověk rozhoduje o osobním i společném osudu, budoucnosti Země. Jsme propojeni myslí, srdcem, řečí a jednáním... Neznalost přírodních zákonů nikoho neomlouvá! Proto by měl každý začít s nápravou u sebe, a to hned.
Právě z těchto velmi vážných důvodů k nám z výšin přišlo naléhavé volání: „Udržujte krb svých myšlenek čistý, tak založíte mír a budete šťastní!“
Komentáre