V současnosti se více než kdykoliv předtím hovoří o talentovaných lidech a jejich rozličných výkonech, vzbuzujících vlnu všeobecného nadšení a neobvyklé pozornosti. Společnost je tím doslova poblouzněna, a to až do takové míry, že si v tomto poblouznění úplně přestává uvědomovat přítomnost těch jednotlivců, jejichž životní úsilí má pro skutečné povznesení lidského společenství podstatný přínos. A to ať již se jedná o přínos v oblasti medicíny, kultury nebo veřejného života.
Celá dnešní doba nám v tomto směru až příliš připomíná velký Řím, v němž se lidé před jeho pádem masově bavili na gladiátorských zápasech, organizovaných především proto, aby nezůstával čas na uvažování o skutečných hodnotách a na následnou změnu celého tehdejšího nesprávně nastaveného společenského systému, řítícího se na hranici sebezničení. Samozřejmě, vše se dnes děje v pokrokových formách tak, aby se nikdo neznepokojoval a aby podstata toho mohla zůstat bezpečně skrytá.
Zanechme nyní tohoto tématu, přestože je aktuální a velmi důležité, a uvažujme nad tím, zda je vůbec přirozené, a tím moudré vyzdvihovat talentované lidi jako obzvláště výjimečné a hodné obdivu.
Nalezení správné odpovědi je podmíněno poznáním podstaty člověka a jeho vývojového určení.
Člověk je ve své podstatě duchovní. Znamená to, že jeho jádrem je nehynoucí duch, který se rodí do fyzického těla, aby se skrze toto tělo mohl pozemsky projevovat a nabývat stále většího zdokonalení. Tohoto zdokonalení dosahuje i díky tomu, že se snaží zdokonalovat své okolí ve smyslu pravé krásy.
Aby však duch člověka mohl dojít ke skutečnému zdokonalení, k tomu nestačí jen jeden pozemský život ve fyzickém těle, protože zdokonalení ducha je podmíněno rozmanitostí pozemského prožívání. Musí se tedy do fyzického těla za účelem zdokonalování znovu vracet, a to až do té doby, kdy tohoto zdokonalení na nejvyšší míru možnou úroveň v obměně prožívání skutečně dosáhne. Pobyt v těle splňuje v jistém smyslu i úlohu takzvaného očistce.
Každá možnost nového pokračování ve fyzickém těle je pro ducha člověka nepochopitelnou milostí pro možnost rozvoje i odčinění různých pochybení. Umožňuje mu vždy pokračovat tam, kde skončil.
Tento poznatek má pro pochopení vzniku lidského talentu nesmírný význam. Dává nám možnost poznat, že když člověk rozvíjel již v předchozím vtělení do fyzického těla určitou schopnost, například malování obrazů nebo hudební cítění, potom má během nového pobytu ve fyzickém těle šanci dosáhnout v tomto směru tvořivosti neporovnatelně většího úspěchu než ten člověk, který žádné takové tvořivé schopnosti nerozvíjel. A to často již v útlém věku. Jen tak je vysvětlitelná i skutečnost, že například některé čtyřleté děti převyšují hudebním projevem mnohé zkušenější a starší učitele hudby.
Když si toto všechno uvědomíme, potom také vidíme, že talent není žádným nahodilým „dějem“ či výsledkem genetických proměn mrtvé hmoty, ale zákonitým následkem duchovního vývoje člověka. Vývoje, který trvá i celá tisíciletí, a který je zároveň zcela podmíněný přítomností tvořivé síly, pulzující Stvořením, díky níž je možné při dobré vůli tvořivost rozvíjet až do nápadného talentu.
Pokud by duchovní vývoj lidí zde na Zemi od svého počátku pokračoval správně, všechno by bylo zcela jiné. Například rozvinutý lidský talent, mluvíme zde samozřejmě o talentech majících skutečnou hodnotu, by nebyl ničím ojedinělým, jak je tomu dnes, ale právě naopak, ojedinělým by byl člověk bez rozvinutého talentu. Všechno by bylo naopak! Talent by člověka v žádném případě nevedl k myšlence samotného výdělku či vypěstování jednostranného kultu osobnosti, jak tomu je téměř ve všech případech dneška. Byl by spojen se snahou o zdokonalení života jako celku a člověk by se skrze talent snažil jen o to, aby nejkrásněji možným způsobem projevil svému Stvořiteli dík za dar bytí; za stálou přítomnost té tvořivé síly, z níž smí stále pít, aby nemusel přestat existovat. Tím by se také život ve společnosti stával skutečně nádherným zážitkem pro každého z nás.
Se všemi zákonitými ději spojenými s lidským bytím se budeme muset všichni seznámit. Jinak hrozí, že pro nevědomost budeme hromadit jednu chybu za druhou, až nám tyto vlastní chyby zcela zablokují rozhled. Když se nám to podaří a poznáme účinky zákonitých dějů ve Stvoření, potom už nebudeme ničit rozvíjející se nové talenty tím, že jim umožníme v talentových soutěžích propadat pýše z pocitu vlastní velikosti a přepěstovaného kultu osobnosti, ale necháme skutečné talenty, aby v tichosti a v přirozeném rozkvětu své hodnoty hledaly vlastní ojedinělou cestu k obdarovávání druhých lidí a k uctívání Stvořitele.
Celá dnešní doba nám v tomto směru až příliš připomíná velký Řím, v němž se lidé před jeho pádem masově bavili na gladiátorských zápasech, organizovaných především proto, aby nezůstával čas na uvažování o skutečných hodnotách a na následnou změnu celého tehdejšího nesprávně nastaveného společenského systému, řítícího se na hranici sebezničení. Samozřejmě, vše se dnes děje v pokrokových formách tak, aby se nikdo neznepokojoval a aby podstata toho mohla zůstat bezpečně skrytá.
Zanechme nyní tohoto tématu, přestože je aktuální a velmi důležité, a uvažujme nad tím, zda je vůbec přirozené, a tím moudré vyzdvihovat talentované lidi jako obzvláště výjimečné a hodné obdivu.
Nalezení správné odpovědi je podmíněno poznáním podstaty člověka a jeho vývojového určení.
Člověk je ve své podstatě duchovní. Znamená to, že jeho jádrem je nehynoucí duch, který se rodí do fyzického těla, aby se skrze toto tělo mohl pozemsky projevovat a nabývat stále většího zdokonalení. Tohoto zdokonalení dosahuje i díky tomu, že se snaží zdokonalovat své okolí ve smyslu pravé krásy.
Aby však duch člověka mohl dojít ke skutečnému zdokonalení, k tomu nestačí jen jeden pozemský život ve fyzickém těle, protože zdokonalení ducha je podmíněno rozmanitostí pozemského prožívání. Musí se tedy do fyzického těla za účelem zdokonalování znovu vracet, a to až do té doby, kdy tohoto zdokonalení na nejvyšší míru možnou úroveň v obměně prožívání skutečně dosáhne. Pobyt v těle splňuje v jistém smyslu i úlohu takzvaného očistce.
Každá možnost nového pokračování ve fyzickém těle je pro ducha člověka nepochopitelnou milostí pro možnost rozvoje i odčinění různých pochybení. Umožňuje mu vždy pokračovat tam, kde skončil.
Tento poznatek má pro pochopení vzniku lidského talentu nesmírný význam. Dává nám možnost poznat, že když člověk rozvíjel již v předchozím vtělení do fyzického těla určitou schopnost, například malování obrazů nebo hudební cítění, potom má během nového pobytu ve fyzickém těle šanci dosáhnout v tomto směru tvořivosti neporovnatelně většího úspěchu než ten člověk, který žádné takové tvořivé schopnosti nerozvíjel. A to často již v útlém věku. Jen tak je vysvětlitelná i skutečnost, že například některé čtyřleté děti převyšují hudebním projevem mnohé zkušenější a starší učitele hudby.
Když si toto všechno uvědomíme, potom také vidíme, že talent není žádným nahodilým „dějem“ či výsledkem genetických proměn mrtvé hmoty, ale zákonitým následkem duchovního vývoje člověka. Vývoje, který trvá i celá tisíciletí, a který je zároveň zcela podmíněný přítomností tvořivé síly, pulzující Stvořením, díky níž je možné při dobré vůli tvořivost rozvíjet až do nápadného talentu.
Pokud by duchovní vývoj lidí zde na Zemi od svého počátku pokračoval správně, všechno by bylo zcela jiné. Například rozvinutý lidský talent, mluvíme zde samozřejmě o talentech majících skutečnou hodnotu, by nebyl ničím ojedinělým, jak je tomu dnes, ale právě naopak, ojedinělým by byl člověk bez rozvinutého talentu. Všechno by bylo naopak! Talent by člověka v žádném případě nevedl k myšlence samotného výdělku či vypěstování jednostranného kultu osobnosti, jak tomu je téměř ve všech případech dneška. Byl by spojen se snahou o zdokonalení života jako celku a člověk by se skrze talent snažil jen o to, aby nejkrásněji možným způsobem projevil svému Stvořiteli dík za dar bytí; za stálou přítomnost té tvořivé síly, z níž smí stále pít, aby nemusel přestat existovat. Tím by se také život ve společnosti stával skutečně nádherným zážitkem pro každého z nás.
Se všemi zákonitými ději spojenými s lidským bytím se budeme muset všichni seznámit. Jinak hrozí, že pro nevědomost budeme hromadit jednu chybu za druhou, až nám tyto vlastní chyby zcela zablokují rozhled. Když se nám to podaří a poznáme účinky zákonitých dějů ve Stvoření, potom už nebudeme ničit rozvíjející se nové talenty tím, že jim umožníme v talentových soutěžích propadat pýše z pocitu vlastní velikosti a přepěstovaného kultu osobnosti, ale necháme skutečné talenty, aby v tichosti a v přirozeném rozkvětu své hodnoty hledaly vlastní ojedinělou cestu k obdarovávání druhých lidí a k uctívání Stvořitele.
Komentáre