Jako jedno veliké jednolité soustrojí valí se den ze dne světové dění na planetě Zemi. S lomozem, řinčením, skřípáním a úpěním jednotlivých součástek – lidí, z nichž se toto soustrojí skládá, otáčí se svět na Zemi okolo hvězdy Slunce, té hvězdy, která sama o sobě je méně než zrnkem prachu ve velikosti vesmíru, a která je současně svou velikostí méně než atom v porovnání s celým dílem Stvoření.
Hluk a spěch, jež zdají se pro jednotlivého člověka všeobklopujícími, a které působí dojmem, že před nimi není úniku, zanikají přitom ve skutečnosti jen pár kilometrů nad zemským povrchem.
Ano, jen malý kousek nad povrchem cest a chodníků, po nichž se valí lidé sem a tam, nachází se již jen jiný svět, jenž náleží vládě bytostných sil v jejich mocnosti a nedostižitelnosti, s jakou se jeví člověku v jejich věrné službě Stvořiteli.
Svět lidí zde ve hrubohmotnosti je ve vyčleněné jen úzké vrstvě, která obklopuje vnější jemný povrch planety.
Míra lidského působení zde ve světě hrubohmotnosti je vyměřena jen úzkému prostoru.
Člověk je v tomto světě hrubé hmoty připoután k malému prostoru svého životního působení. Vše to, co se v tomto vymezeném prostoru jeví jako velké, je v porovnání s ostatními částmi Stvoření nicotným, jakkoliv by působení člověka proniklo do všech částí kontinentů, na všechna místa, jež i v současnosti zůstávají ještě skryta objevitelům.
Svět hrubé hmoty, v níž smíme působit, je jen malou, omezenou částí působnosti lidského ducha.
Mnohonásobně větší je již myšlenkový svět sám o sobě, jenž zasahuje do nezměrných dálek vesmíru na jeho jemnější rovině.
Ještě mnohokráte větší, než je svět myšlenkový, je část jemnohmotnosti, která se rozprostírá do dálek, pro které již nemá lidský rozum přirovnání.
Svět jemnohmotnosti je svět, s nímž je člověk spojen svojí podstatou duševního – jemnohmotného záhalu. Je to svět, v němž cestu člověka určuje jeho cítění.
Myšlenkový svět a svět cítění, svět úrovně jemnohmotnosti, jsou přitom světy, které jsou samy o sobě téměř ničím proti světům duchovním, jež náležejí trvale ke Světlem prozářeným oblastem Stvoření, k oblastem, jež mají příslib věčného neproměnného trvání a v nichž nachází se pravý domov nás lidí.
Nyní obraťme svůj pohled zpět k oné části hrubohmotnosti, po níž každodenně spěcháme za svými cíli, naplněni převážně starostmi, napětím, obavami, namísto toho, abychom byli naplněni čistou radostí, dobromyslností a přáním všeho dobrého ostatním spolulidem a tvorům přírody.
Pohleďme nyní na tento úzký, jako slupka tenký prostor života, po němž se zde, ve světě hrubohmotnosti, pohybuje téměř již 7 miliard lidí.
Kolik z těchto lidí pamatuje na světy myšlenkové, ve kterých by měla vzkvétat na prvním místě tvořivá, čistá radost?
Kolik z těch miliard lidí myslí ve svém spěchání na svět jemnohmotnosti, na světy, které jsou neoddělitelně spojeny s tkaním našeho cítění ve všech situacích, v nichž se nacházíme v naší každodennosti života?
Kolik lidí pak myslí nakonec na oblasti světlého duchovního domova s tím, že tyto jsou pro ně něčím opravdu skutečným, že tyto jsou nádherným, a přitom přirozeným cílem cesty jejich hledání moudrosti a zralosti.
Dnes více než kdy předtím pohlíží lidé na předchozí generace, na dřívější národy, jako na ty, kteří žili v nevědomosti o světě hrubohmotnosti a tuto svoji nevědomost nahrazovali naivními fantasiemi a bájemi o světech, jimiž budou putovat, až opustí tuto hmotnost.
K tomu je možné však říci jen to, že tehdejší lidé byli ve své otevřenosti vůči světům nad zdejší hmotností o mnoho vědoucnějšími než dnešní lidstvo, převalující se ve své vzdělanosti jen sem a tam, ze strany na stranu v prostoru, jenž čítá několik kilometrů okolo této planety.
Dnešní lidé natolik pokročili ve svých znalostech hrubé hmotnosti, v jejích technických možnostech, o to více však zakrněli ve své schopnosti souznít a spojovat se se světy a úrovněmi, které jsou dostupné jen odvážnému nespoutanému myšlení a čistému citu.
Člověk může být velkým, avšak jen ve svém duchovním rozměru.
Ve světě hrubohmotnosti zůstaneme my lidé provždy téměř ničím.
Zůstaneme vždy jen prachem, ať se domníváme o sobě cokoliv jiného.
Pomíjejícnost našeho zdejšího života je omezená jen dočasnou existencí hrubohmotného těla, která je neodvratnou. Zdejší život ztrácí svůj smysl, pokud se k této hmotné pomíjejícnosti nepřipojí příslib nepomíjejícnosti ducha člověka. Pokud nepoznáváme, že tento pozemský život je součástí cesty ke světům ducha, pak smysl našeho života není o mnoho výše než život chytrého zvířete, které nenese v sobě ničeho z duchovního já.
Kdo z lidí tuto duchovní část svého já hledá?
A ten, který již vstoupil na cestu hledání smyslu svého existování, hledá opravdu poctivě a vytrvale, aniž by se spokojil s otřepanými cetkami, které se mu nabízejí ihned na samém začátku jeho cesty hledání?
Kdo z lidí se zaobírá hledáním vědění a poznání natolik, aby pochopil, jak má být zodpovědným, naplněným ušlechtilostí a vysokými ideály jeho život, do něhož mu bylo dáno se zrodit?
V kontrastu těmto otázkám pohlédněme nyní na největší část lidstva.
Odpověď na to, jaký je duchovní stav lidstva na Zemi, nám pak přijde sama sebou.
Nezbývá než věřit, že se tento stav jednou zlepší, a že se jednou bude ve svém duchu probouzet stále větší počet lidí.
Komentáre