Všude chybí velikost ducha a proto všude vládne malost a úzkoprsost rozumu. Proto se rozmáhá rozumové sobectví, egoismus, zištnost, vypočítavost, chladné kalkulování a bezohledný racionalismus.
Naše nejvnitřnější podstata je duchovní a pochází z duchovní říše, která se nachází nad hmotnou částí univerza. Duchovní podstata vstupuje do hmotného světa za účelem vývoje. Za účelem osobnostního o duchovního zrání.
Vstupem do hmotnosti se duch zahaluje hmotným tělem a to znamená, že v tom nejzákladnějším členění se pozemský člověk skládá ze dvou podstat. Z podstaty tělesné, vnější a fyzické, a z podstaty nejvnitřnější, neboli duchovní.
Duchovní podstata v nás se projevuje čistým citem a naše hmotná podstata se projevuje rozumem. Nebo jinak řečeno, náš čistý cit je řečí ducha a náš rozum je řečí hmoty.
Ale protože člověk je bytost duchovní, přicházející do hmotnosti z duchovní říše, je tím pádem určena správná hierarchická struktura jeho dvou podstat.
Na vrcholu naší vnitřní hierarchie má stát čistý cit, čili hlas našeho duchovního jádra. Pozemský člověk má být tedy bytostí citu. Vždyť nakonec také naše svědomí, které se nás snaží v každodennosti života upozorňovat, jak máme správně jednat, je elementem citu.
Rozum má být složka podřízená. Má stát ve službách čistého citu. Cit má vést a rozum má duchu pomáhat formovat hmotnost v souladu s hodnotami ducha. A hodnotami ducha je spravedlnost, čestnost, dobro, ušlechtilost, lidskost a jiné, podobné ctnosti. Takto je to normální, takto je to správně a takto by to mělo být.
Ale žel není, protože u lidí pod vlivem hmoty došlo k postupné tragické záměně hierarchického uspořádání citu a rozumu, čili ducha a hmoty.
A právě v této nešťastné záměně můžeme najít příčinu všeho zla ve světě. Ta příčina spočívá v nadřazení rozumu nad čistý cit, čili v nadřazení naší hmotné podstaty nad naši podstatu duchovní.
Rozum se stal v lidech vedoucím. Stal se pánem a to citové v nás zatlačil do pozadí. S člověka se stal pouze člověk rozumu, který zapomněl na svého ducha. Tím ztratil kontakt s vlastním svědomím a už neví, kým vlastně je. Že je zrnko ducha, ponořené do hmotnosti za účelem zrání, které má prostřednictvím rozvíjení hodnot Ducha směřovat k výšinám království nebeského.
Zlo vzniká na zemi proto, že člověk je už schopen vidět vše jen hmotně a rozumově. Jen racionálním způsobem omezeně.
Chybí velikost ducha a všude vládne malost a úzkoprsost rozumu. Proto se rozmáhá rozumové sobectví, egoismus, zištnost, vypočítavost, chladné kalkulování a bezohledný racionalismus.
A tento rozumový člověk, který již není schopen vnímat vůbec nic mimo rámec hmotného, se postupně začal tímto způsobem dívat také na náboženství, které byly lidem darovány z Ducha, aby je duchovně vedly nahoru.
Rozumový člověk je strhl, okleštil a zploštil. Konkrétní příklad můžeme najít třeba v evangeliích, v podobě zákoníků a farizeů. Celý život studovali Písma, ale bylo to jen čistě rozumové. Když totiž přišel Ježíš a přinesl učení z Ducha, popouzelo jich to, nepochopili to a brojili proti němu.
Nebo jiný příklad, a sice náboženství Aztéků. V jeho začátcích je čitelné pravé poznání, spočívající v tom, že srdce člověka je nejdůležitější. Že nejdůležitější je jeho čisté, dobré, spravedlivé a ušlechtilé srdce. Že jedině takový člověk je Bohu milý.
S postupným odsouvání ducha v podobě čistého citu do pozadí a nabývání převahy rozumu začalo u Aztéků degenerovat také toto pravé poznání. Až nakonec rozum, zcela odtržen od citu, a tedy od ducha, to dotáhl až tak daleko, že Aztékové jako oběť božstvu vytrhávali ještě bijící srdce z hrudi lidí a kladli jej na obětní oltář. Tento příklad je opravdu názornou ukázkou toho, jak dokázal člověk rozumu zmaterializovat původní, vznešené a pravé duchovní pravdy, a udělat z náboženství tragickou karikaturu.
A takovým katastrofálním způsobem nadvláda rozumu v člověku zmaterializovala a zploštila nejen náboženství, ale úplně všechny oblasti života.
Všechno zlo na světě má na svědomí člověk chladného rozumu, který zapudil svého ducha, vyjadřujícího se čistým citem.
To člověk chladného rozumu s okleštěným citem vykořisťuje jiné, krade, zotročuje, vraždí, plánuje války, touží po moci a po světovládě! To člověk chladného rozumu bez citu drancuje zem a přírodu! Ničí vodu a vzduch a nemá stále dost. To člověk rozumu má ruce od krve a to právě on zkřivil náboženství na svůj vlastní obraz.
Příčina světového zla tedy tkví v nesprávně nastavené, vnitřní hodnotové hierarchii. Pokud lidé opět nepostaví čistý cit nad rozum, tento svět nemůže zachránit absolutně nic, protože i kdyby přišel jakýkoli dokonalý společenský systém, jakákoliv dokonalá filozofie, nebo jakékoliv dokonalé náboženství, lidé rozumu nakonec pokřiví, znehodnotí a zdegenerují všechno. A všechno, ať by to bylo jakkoliv dobré, nakonec podřídí své mocichtivosti a svým bezohledně nenasytným rozumovým snahám přesně tak, jak je tomu v současnosti.
Odstranění zla je tedy možné jedině správným nastavením hierarchické struktury každé jednotlivé lidské bytosti, která musí učinit tento nezbytný krok sama za sebe.
Na základě všech těchto skutečností vyvstává zásadní otázka: jak bychom se mohli stát opět lidmi čistého citu? Jak se stát opět skutečně lidmi a ne otroky rozumu, jakými jsme dnes? Jak přispět k opětovnému nadřazení toho citového, čili duchovního v nás nad rozum?
Neboť království nebeské, do kterého máme jednou vejít, jako do cíle svého bytí, je královstvím Ducha. A kráčet k němu můžeme jen tehdy, když jsme duchovní. Duchovní, čili živí v citu. A kdybychom se takovými stali už tady na zemi, byli bychom také tady na zemi schopni vybudovat pozemský odlesk království nebeského. Království dobra, spravedlnosti, lásky, lidskosti a ušlechtilosti.
Takže jak nato? Jak oživit vlastní čisté cítění a postavit ho na nejvyšší místo naší osobnosti?
Současný vnitřní život většiny populace se podobá kalným vodám, plným balastu a nízkosti. V našem nitru se totiž zabýváme nejrůznějšími nečistotami. A právě kvůli svému nečistému nitru, které si tak lehkomyslně pěstujeme, nejsme schopni vnímat impulsy ducha v podobě čistého citu a svědomí. Nebo je vnímáme jen velmi slabě, jako cosi nejasné za špinavým sklem okna. Tím špinavým sklem je náš nečistý vnitřní život, který kalí naše čisté cítění.
Přispět k odstranění příčiny zla v nás samotných, ale také v celosvětovém měřítku můžeme jedině tím, že začneme dbát na čistotu a ušlechtilost našeho vnitřního života. Že se vědomě přestaneme zabývat nečistými myšlenkami a že budeme ve svém nitru rozvíjet pouze dobré chtění.
Tímto způsobem začneme čistit ono špinavé okno, kterým byl náš dosavadní vnitřní život, a tím pádem začneme stále jasněji vnímat podněty našeho čistého citu a svědomí.
Tak potom, prostřednictvím svého pevného chtění k dobrému a prostřednictvím své snahy o zachovávání čistoty myšlení nakonec navážeme spojení se svým citem. To jest, se svým duchem, který nás začne od té chvíle vést hlasem čistého citu a svědomí k výšinám Ducha.
Tyto podněty čistého citu by poté měly být pro nás určující. Nimi bychom se měli řídit a na základě nich bychom se měli ve všem rozhodovat. Tak se staneme pravými lidmi, kterými jsme do té doby, pod nadvládou rozumu vůbec nebyli.
Teprve potom může začít náš osobní duchovní vzestup a také postupné zlepšování poměrů na zemi. Neboť vnější poměry jsou vždy v podstatě jen vnějším odrazem toho, jací vnitřně jsme. Pokud jsme lidé rozumu, odrazem toho bude svět rozumové ubohosti, v jakém žijeme v současnosti.
Pokud se ale staneme lidmi čistého citu, odrazem toho bude svět prodchnutý hodnotami ducha, o jakém se nám dnes ani nesní. A cesta k němu vede jedině prostřednictvím prvního a nezbytného kroku, kterým je vědomé zachovávání čistoty a ušlechtilosti našeho osobního vnitřního života. Kterým je zachovávání čistoty našeho chtění a čistoty našeho myšlení.
Komentáre