Dívaje se shora dolů, z výšin, z úrovní Stvoření kroužících ve světlých světech vysoko nad zdejším hmotným vesmírem, smí vidět vidoucí duch, jak právě na Zemi spěchá většina lidí ve svém každodenním shonu za věcmi, které z hlediska jejich dalšího bytí platí za věci nedůležité, vedlejší, ba velmi často za věci pro následující vývoj člověka v jeho duchovním postupováním vzhůru velmi zdržující a tím nebezpečné!
Veškeré světy ve Stvoření, nacházející se nad hmotností zdejšího vesmíru, všechny bytosti tam pobývající vědí, anebo alespoň z největší části tuší, v jak nesmírně důležitém, zlomovém bodě nachází se nyní Země a spolu s ní i lidé na ní žijící!
Země se nachází v čase, který je možné nazvat obdobím: „Buď, anebo!“
Toto „Buď, anebo!“ platí právě na prvním místě pro člověka v jeho duchovním hledání pravého smyslu bytí.
Buď vynaloží své síly dané k tomuto životu na nacházení odpovědí na všechny vážné otázky, a tyto odpovědi přinesou mu pak světlo, které bude blahodárně svítit v něm i okolo něho, anebo bude takový člověk, který ničeho nehledá, shledán přezrálým plodem, jenž ve svém vlastním znehodnocení zapadl do hmoty a není již vůbec schopen vydat ze sebe vůli k novému rozletu, k novému životu ducha, a tím se sám stane tím, kdo musí zůstat stranou od dalšího vývoje ve Stvoření.
Každý z lidí nese v sobě dar duchovní jiskry, která od svého počátku v procitnutí touží po jasu duchovního světla, které se pro něho nejpožehnaněji zachvívá v úrovni, jež je zvána duchovním domovem, Rájem.
Avšak k tomuto duchovnímu domovu, k těmto blaženým zahradám Světla, musí vystoupat ve své probuzené zralosti každý člověk sám.
K tomu, aby mohl stoupat k zahradám Světla, musí se nejprve naučit plně znát svým nitrem cestu, směřující k těmto výšinám.
Mnoho pozemských životů mu k nalezení této cesty dávalo vždy znovu a znovu příležitosti.
Jak tyto příležitosti využil každý z nás lidí, bylo však jen na nás samých. Doposud mohl se každý člověk rozhodovat znovu a znovu, zda bude směřovat vzhůru, ke svému pravému domovu, domovu lidských duchů, jenž nepodléhá rozkladu ani konci, nýbrž je ve své průzračnosti věčným, trvale zaplavovaným oživujícími paprsky Světla, anebo zda se ve svých touhách, vázaných ke hmotě, rozhodne být vázaným zde v hlubinách těžkopádných hmotností.
Tato rozhodnutí byla pak vždy určujícími pro jeho další pouť jednotlivými životy.
To vše platilo až do nynější doby, kdy Země před nějakým časem dorazila k místu, které staví nyní před každého ono závažné poslední rozhodnutí „Buď, anebo!“
Světlo nebo tma! Trvalé bytí ve Stvoření, nebo nezměnitelný úpadek a zánik!
Získání Koruny Světla v nalezení Pravdy, anebo duchovní bída a vnitřní rozervanost, směřující k úplnému zániku vědomí! Probuzení citu v nejvyšší radosti a požehnaném štěstí, anebo sevření bolestí a chladem ve vlastním sebezničení v odvrácení se od díla Stvoření moudrého Tvůrce, Pravěčného Boha.
Přijmutí daru ducha a rozvinutí svých schopností v blahodárném hospodaření s hřivnami, anebo sebezničení v zatvrzelosti a povýšenosti!
Rozvinutí citu, jenž jako nástroj ducha člověka touží po kráse, harmonii, ušlechtilosti, anebo odtržení jemných záchvěvů svého nitra v touze po bezuzdnosti a sebeuspokojení v prožívání, která ve skutečnosti nejsou však vůbec ničím proti prožitku záchvěvu čisté radosti v zahradách duchovního domova, Ráje.
Vzestup, nebo pád!
Znovuzrození, nebo zmar a zánik!
Tak to nyní zní nad touto Zemí a volá to hlasitě k lidem, kteří jak se zdá stále nevnímají nic z toho, co se okolo nich a také v nich samých děje.
Vážné rozhodnutí o dalším bytí sklání se ve velikém požadavku k Zemi i ke každému z lidí.
Odpověď musí najít svobodně a s nezměnitelnou platností každý sám za sebe.
Avšak lidé spěchají a jako by byli hluší a slepí vůči všemu dění, které se začíná odehrávat i viditelně ve hmotnosti, v níž žijí, starají se o věci, které z hlediska jejich pravého smyslu bytí nemají téměř žádné ceny.
Nyní přichází čas, který je ohlášen jako příchod ženicha, jehož mají se svými planoucími lampami poznat panny jemu zaslíbené.
Vše nasvědčuje, že více než polovina z nich ženicha nepozná a ztratí se ve tmě, neboť jejich lampy nejsou dostatečně čisté, živě planoucí.
Vše nasvědčuje tomu, že v každodenním pachtění se za nicotnostmi, které se zdají být důležité jen navenek, na svém povrchu, ztratí se na své cestě k domovu ve světlých úrovních Stvoření více než polovina dnešního lidstva.
Avšak zcela zbytečně! Úplně zbytečně!
Stačilo by přece jen nechat ve svém nitru oživit touhu po skutečných hodnotách, po vznešenosti, ušlechtilosti, po lásce, čistotě, spravedlnosti.
Stačilo by nechat v sobě znít hlas, jenž touží po odpovědích na vážné otázky, které se v člověku vynořují znovu a znovu, aby si žádaly uspokojení.
Jaký je smysl mého bytí? Jaká je Pravda o životě, který vznikl a trvá všude okolo nás? Jaká je skutečná Pravda o všem?
Takové otázky měly by naplňovat dnešní lidi, tolik spěchající za nicotnostmi.
Tak to vidí duch, sklánějící se k Zemi z výšin Světla, v nichž pravé bohatství života nehlodá ani rez, ani jej neničí mol.
Kéž by se lidé, nacházející se zde ve hmotnosti tohoto vesmíru, probudili a stali se více vědomými dříve, než ve svém vlastním, nesmírně důležitém rozhodnutí zvolí: „Buď, anebo!“
Veškeré světy ve Stvoření, nacházející se nad hmotností zdejšího vesmíru, všechny bytosti tam pobývající vědí, anebo alespoň z největší části tuší, v jak nesmírně důležitém, zlomovém bodě nachází se nyní Země a spolu s ní i lidé na ní žijící!
Země se nachází v čase, který je možné nazvat obdobím: „Buď, anebo!“
Toto „Buď, anebo!“ platí právě na prvním místě pro člověka v jeho duchovním hledání pravého smyslu bytí.
Buď vynaloží své síly dané k tomuto životu na nacházení odpovědí na všechny vážné otázky, a tyto odpovědi přinesou mu pak světlo, které bude blahodárně svítit v něm i okolo něho, anebo bude takový člověk, který ničeho nehledá, shledán přezrálým plodem, jenž ve svém vlastním znehodnocení zapadl do hmoty a není již vůbec schopen vydat ze sebe vůli k novému rozletu, k novému životu ducha, a tím se sám stane tím, kdo musí zůstat stranou od dalšího vývoje ve Stvoření.
Každý z lidí nese v sobě dar duchovní jiskry, která od svého počátku v procitnutí touží po jasu duchovního světla, které se pro něho nejpožehnaněji zachvívá v úrovni, jež je zvána duchovním domovem, Rájem.
Avšak k tomuto duchovnímu domovu, k těmto blaženým zahradám Světla, musí vystoupat ve své probuzené zralosti každý člověk sám.
K tomu, aby mohl stoupat k zahradám Světla, musí se nejprve naučit plně znát svým nitrem cestu, směřující k těmto výšinám.
Mnoho pozemských životů mu k nalezení této cesty dávalo vždy znovu a znovu příležitosti.
Jak tyto příležitosti využil každý z nás lidí, bylo však jen na nás samých. Doposud mohl se každý člověk rozhodovat znovu a znovu, zda bude směřovat vzhůru, ke svému pravému domovu, domovu lidských duchů, jenž nepodléhá rozkladu ani konci, nýbrž je ve své průzračnosti věčným, trvale zaplavovaným oživujícími paprsky Světla, anebo zda se ve svých touhách, vázaných ke hmotě, rozhodne být vázaným zde v hlubinách těžkopádných hmotností.
Tato rozhodnutí byla pak vždy určujícími pro jeho další pouť jednotlivými životy.
To vše platilo až do nynější doby, kdy Země před nějakým časem dorazila k místu, které staví nyní před každého ono závažné poslední rozhodnutí „Buď, anebo!“
Světlo nebo tma! Trvalé bytí ve Stvoření, nebo nezměnitelný úpadek a zánik!
Získání Koruny Světla v nalezení Pravdy, anebo duchovní bída a vnitřní rozervanost, směřující k úplnému zániku vědomí! Probuzení citu v nejvyšší radosti a požehnaném štěstí, anebo sevření bolestí a chladem ve vlastním sebezničení v odvrácení se od díla Stvoření moudrého Tvůrce, Pravěčného Boha.
Přijmutí daru ducha a rozvinutí svých schopností v blahodárném hospodaření s hřivnami, anebo sebezničení v zatvrzelosti a povýšenosti!
Rozvinutí citu, jenž jako nástroj ducha člověka touží po kráse, harmonii, ušlechtilosti, anebo odtržení jemných záchvěvů svého nitra v touze po bezuzdnosti a sebeuspokojení v prožívání, která ve skutečnosti nejsou však vůbec ničím proti prožitku záchvěvu čisté radosti v zahradách duchovního domova, Ráje.
Vzestup, nebo pád!
Znovuzrození, nebo zmar a zánik!
Tak to nyní zní nad touto Zemí a volá to hlasitě k lidem, kteří jak se zdá stále nevnímají nic z toho, co se okolo nich a také v nich samých děje.
Vážné rozhodnutí o dalším bytí sklání se ve velikém požadavku k Zemi i ke každému z lidí.
Odpověď musí najít svobodně a s nezměnitelnou platností každý sám za sebe.
Avšak lidé spěchají a jako by byli hluší a slepí vůči všemu dění, které se začíná odehrávat i viditelně ve hmotnosti, v níž žijí, starají se o věci, které z hlediska jejich pravého smyslu bytí nemají téměř žádné ceny.
Nyní přichází čas, který je ohlášen jako příchod ženicha, jehož mají se svými planoucími lampami poznat panny jemu zaslíbené.
Vše nasvědčuje, že více než polovina z nich ženicha nepozná a ztratí se ve tmě, neboť jejich lampy nejsou dostatečně čisté, živě planoucí.
Vše nasvědčuje tomu, že v každodenním pachtění se za nicotnostmi, které se zdají být důležité jen navenek, na svém povrchu, ztratí se na své cestě k domovu ve světlých úrovních Stvoření více než polovina dnešního lidstva.
Avšak zcela zbytečně! Úplně zbytečně!
Stačilo by přece jen nechat ve svém nitru oživit touhu po skutečných hodnotách, po vznešenosti, ušlechtilosti, po lásce, čistotě, spravedlnosti.
Stačilo by nechat v sobě znít hlas, jenž touží po odpovědích na vážné otázky, které se v člověku vynořují znovu a znovu, aby si žádaly uspokojení.
Jaký je smysl mého bytí? Jaká je Pravda o životě, který vznikl a trvá všude okolo nás? Jaká je skutečná Pravda o všem?
Takové otázky měly by naplňovat dnešní lidi, tolik spěchající za nicotnostmi.
Tak to vidí duch, sklánějící se k Zemi z výšin Světla, v nichž pravé bohatství života nehlodá ani rez, ani jej neničí mol.
Kéž by se lidé, nacházející se zde ve hmotnosti tohoto vesmíru, probudili a stali se více vědomými dříve, než ve svém vlastním, nesmírně důležitém rozhodnutí zvolí: „Buď, anebo!“
Komentáre