Tvorové, katastrofálně ochuzení rozumem! Vzpamatujme se!


Podle všech ukazatelů, které jsou prokazatelně k dispozici ze všech záznamů historie lidstva, je možné říci, že právě s uplatňováním svých představ ideálu života lidské společnosti za posledních sto let dosáhlo lidstvo duchovně toho úplně největšího kroku zpět!

Ano, v celém 20. století byl sice zaznamenán dosud nesrovnatelný pokrok lidstva na rovině technického – materiálního druhu. Spolu s tímto pokrokem však došlo k jednomu ze zásadních zlomů ve vnímání největší části lidí.

Zcela se vytratil smysl pro ideály a pohádkovost, nesoucí v sobě onu potřebnou čistotu spojení lidského ducha do vyšších úrovní Stvoření!

Racionálnost znalostí vnějšího světa, slavící úspěchy pokroku člověka ve hmotě v posledním století, zcela potlačila postupně vše vnitřní v člověku, to vnitřní, co je však ve skutečnosti samotným základem naší osobnosti – duchovní nitro.

Lidstvo se tak stalo svým životem zcela závislé jen na stavu světa hmoty. To se nyní také stane tím nejtěžším prožíváním pro celou naši moderní společnost.

Ideje, inspirace, naděje a výhledy, obsahující v sobě zaslíbení trvalého osvobození člověka i celého lidského pokolení, jsou nyní shozeny do prachu, jsou tisíckráte pošlapány zoufalými karikaturami, které představují jednotlivá náboženství, politické směry, jejichž odtrženost od pravého duchovního vědomí se prokazuje každým jejich dalším pokusem o ukázání cesty.

Zmatek, nejasnost, doslovné „mlácení prázdné slámy“, to jsou nynější skutečné náplně slov o Bohu, o Spasiteli a Jím přineseném poznání Pravdy lidstvu ze strany těch, kteří se staví do role, podle níž mají mít spojení vzhůru do výšin. Nic z jejich rad proto ale nepomáhá ustálit rozkolísanou stavbu babylonské věže, která se nyní stále více boří do nepevných základů, jejichž hlavním pojivem je sebestřednost a pýcha člověka, jemuž dle jeho mínění mělo ve vesmíru vše jen sloužit anebo uhnout z cesty.

Spolu s marasmem a zmatkem ukazuje se však dnes stále zřetelněji i to, že právě ona schopnost určité pohádkovosti ve vnímání světa okolo člověka je tou nejsprávnější, nejhodnotnější cestou kupředu, na níž by již dávno lidé mohli znovu nalézt kdysi tak lehkomyslně ztracené spojení s bytostnými silami působícími v přírodě, a zejména spojení s duchovními sférami ve Stvoření. To vše však poznává jen velmi málo lidí.

Tak málo, že je možné zde říci:

Doposud nikdy nestál člověk tak zoufale blízko svému zániku na této planetě, jako je tomu dnes!

Většina lidí nevidí a ani už nevnímá svým nitrem živoucí svět bytostí, projevujících v přírodě, v té přírodě, která nyní, donucena k tomu neurvalostí člověka, stojí stále více ve svém naslouchání prazákonů Stvoření proti jeho výtvorům!

Žel, zatím hovoření živlů a bytostí působících v přírodním světě ještě nezaznamenáváme s dostatečnou zřetelností!

Včely mizí? Je sucho? Stoupá průměrná roční teplota?

„Ano, snad ano, ... možná,“ řekne si mnohý, „ale co já s tím?“

Naše otupělost pokročila na takový stupeň, že nevnímáme volání bytostných sil, ba ani neslyšíme volání našich duchovních pomocníků, kteří snaží se k nám přiblížit alespoň v noci v našich snech.

Co není hmatatelné a srozumitelné našemu racionálnímu způsobu myšlení, jako kdyby neexistovalo!

Žel, ano, je to tak! Ona kouzelná pohádkovost našeho vlastního bytí, pohádkovost, obsahující v sobě kromě čisté vůle prožívat velký ušlechtilý příběh svého vlastního bytí v díle Stvoření také i spojení se všemi nejrozmanitějšími bytostmi, které v něm existují, stala se nám něčím zcela odcizeným.

Jsme natolik vzdělaní, pragmatičtí, racionální, informovaní, že na tyto své schopnosti zdá se již velmi brzy zemřeme!

Dílo Stvoření vůbec nepotřebuje člověka obklopeného technickými vymoženostmi, které pro svůj provoz zmnohonásobeně devastují svět přírodních bytostí. Nepotřebuje člověka, hovícího si ve své samolibosti v tom, co všechno vytvořil ve hmotném světě okolo sebe, nýbrž požaduje každého z nás na prvním místě živého v nitru, usilujícího o čisté souznění s ostatními spolutvory.

Tvůrce poskytl člověku zde na Zemi možnost jeho bytí pro rozvoj ducha, jenž jako jediná část nás lidí v sobě nese příslib věčnosti trvání.

Nikdy nebyla vydána Země člověku k drancování, nikdy nebyly poskytnuty obrovské myšlenkové světy k lehkomyslnému, odpornému znečištění, nikdy nebylo ze Světla plánováno vydat nádherné bytostné síly k posuzování materialistům, k ignorování a posmívání se ze strany strnulých lidí jejich pohádkovosti.

Viděno shora, je současný člověk, jenž je tolik pyšný na svůj vzestup ve hmotnostech, vnímán jako ten nejchudší, nejnešťastnější tvor, jenž hodnoty, které mu jako jediné otevírají cestu k trvalým blaženým světům ducha, zarputile odmítá a odsouvá je na úplný okraj všeho toho, co jej zde ve hmotnosti zajímá.

Nikdy nebylo na člověka v hrubohmotném těle zde na planetě Zemi pohlíženo Tvůrcem tak přísně, jako na vykolejenou, zbídačenou bytost, která se v nepochopení obdrženého vznešeného daru - své vlastní svobodné vůle - stala nebezpečnou všemu ostatnímu životu, jako je tomu právě nyní v posledních desetiletích. Zdá se, že dnes může vyjít z rukou člověka na Zemi úplně všechno, i to nejnemožnější. Moudré hranice držící miliony let jsou provaleny a vášnivý dav znesvěcuje i ty nejcennější pomoci, které byly člověku dány pro jeho cestu ke Světlu.

Všechen ostatní život, působící na Zemi i v jejím okolí, žaluje proto na člověka vzhůru ke světům Světla a prosí o jeho záchranu, která zpočátku půjde nutně proti jeho nynější zdegenerované vůli, jež se posunula na stupeň šílenství.

Těmto prosbám nyní přichází vstříc pomáhající síla ze světlých výšin Stvoření.

Nyní bude to proto ze strany přírodního světa vůči člověku neústupným postupem v napravení všeho pokřiveného. Přírodní bytosti přinesou nyní člověku období pelyňku, namísto dychtivě očekávaného sladkého medu.

Zdá se ale, že je to jediná cesta, moudře vedoucí člověka k probuzení v nitru. Zdá se, žel, že to bude jediná cesta k uzdravení.

Až se v lidech znovuzrodí schopnost smyslu pro ušlechtilé ideály a také schopnost smyslu pro pohádkovost, pak bude možné říci, že jsme se konečně vydali na směr správné cesty.

Doposud dnešní stav svojí vykolejeností z přirozeného a moudrého vnímání světa svědčí o všem jiném než o splňování původního smyslu bytí člověka na Zemi. Kdo má oči, na všem okolo sebe může to vidět. Kdo má uši, může to slyšet ve všem, co k němu nyní v hlasech přírodních bytostí a duchovních pomocníků zalétá.

Duchovní stav lidstva na Zemi řítí se prozatím stále jen více a více dolů! S každým dnem získává si přitom na rychlosti!

Nejen Evropu, ale celou planetu Zemi čeká tak nyní stále se zvyšující stav zmatku, jenž povede na základě všech ryze pragmatických a racionálních smluv, dohod a nařízení k probuzení velikého napětí v celé lidské společnosti.

Výhledy, které se již nyní otevírají, přináší obrazy, v nichž po určitý čas nebude mnoho prostoru pro radost.

Snad potom, až se lidstvo vyžije v pojídání svého vlastního trpkého ovoce, až snad procitne opět v duchu a bude se moci opět dívat na svět i svým ztraceným pohádkovým zrakem, snad potom bude možné ohlásit přiblížení se lepších časů.

Komentáre