Všechno živé bylo milostivě stvořeno, aby nalezlo blaženost. Dokáže to ale jen, když se dobrovolně vřadí do tohoto proudu mocné Boží síly, splyne s ním a v jeho směru působí. V něm potom cítí podporu pro své další bytí a rozvoj. Rovněž možnost lehce se pohybovat ve směru tohoto proudu, a to bez vypětí síly či křečovitého úsilí.
Cokoliv však v sobě začne vytvářet váznutí tohoto proudění Boží síly, musí na sobě nutně pociťovat jeho neúprosný protitlak. A ten se bude zvětšovat až do té doby, kdy se rušivá překážka dobrovolně urovná, nebo kdy bude nahromaděným tlakem stržena. Čím déle bude překážka proti proudu Boží síly stát, tím bude její odstranění silněji pocítitelné, podobně jako je to v případě tekoucí vody, která každou překážku dříve či později překoná svým nahromaděným množstvím. Vše je jen otázkou času a síly, která bude stupňujíc se působit na místo rušivé překážky.
Toto srovnávání překážek v nás prožíváme jako utrpení, duševní neklid, bolest a trápení. Děj je vždy ten samý – místo, které je bolestí nejvíce postiženo, stálo proti proudu Boží síly a nenechalo jej skrze sebe volně proudit, aby z něj mohli čerpat také další bytosti a formy života ve Stvoření.
Stav váznutí proudu univerzální Boží síly může být způsoben různými příčinami, nejčastěji však povýšením lidského „JÁ“ a jeho vlastního dobra nad harmonii celku nádherného díla Stvoření. To se děje v mnohých obměnách, které většina lidí přehlíží. Avšak není účelem těchto řádků je všechny vyjmenovávat.
Za všechny popišme si jednu, zdánlivě nejnevinnější:
Člověk prožije nějakou krásnou chvíli ve svém životě. Připusťme, že k jejímu splnění vynaložil nemálo poctivé námahy. Já náhle okolnostmi tak dojat, že si přeje tuto chvíli „zvěčnit“ tak, aby nikdy nepominula. Doslova se na ni naváže všemi nitkami svého citu i myšlenkami.
Ani si však při tom neuvědomuje, že život je neustálý pohyb, v němž se vše stále mění a zdánlivě ztrácí, aby mohlo stále přicházet něco nového, ba ještě lepšího a krásnějšího. Tímto neuvědoměním si principu života, založeného na neustálém pohybu, vytváří tento člověk v sobě stav váznutí proudu Boží síly a zároveň se obírá o nové hodnotné chvíle přítomnosti, které se mu doslova vytrácejí „mezi prsty“.
V proudu Boží síly, o němž jsme se nyní zmínili, působí i paprsky duchovní čistoty, jak bylo řečeno již v úvodu. Na rozdíl od paprsků slunce, které denně oživují hmotu země, nejsou však tyto zářivé paprsky čistoty příjemně hřejivé, jak bychom ve svém chápání světla čekali! Právě naopak, vyvolávají vjem chladivé, až ledové čistoty, ostře a neúprosně odhalující každé pařeniště nízkosti jakéhokoliv druhu.
Pozemsky je možno částečně prožít jejich působení při pohledu na sluncem zalitou zimní krajinu. Sluneční paprsky v ní nám umožňují díky světlu vidět do dálky, například až na štíty hor, ale i vzdor tomu nám dává každý nádech vzduchu prožít až do „konečků prstů“ ostrost mrazivého prostředí, které nás obklopuje.
Většina lidí na Zemi se dosud tušení toho, co proudící paprsky duchovního světla pro Stvoření znamenají, ani nepřiblížila, ani matně nevycítila jejich posvátnou vzácnost. Ba co více, jejich přímé působení by nesnesla, protože dnešní představa lidí o všem duchovním je pokřivená a zkreslená! S největší pravděpodobností by většina lidí považovala i to nejmírnější působení zmíněných paprsků čistoty vůči sobě za hrubě necitlivé, ohrožující, nepřátelské, a nesnesla by je.
Komentáre