Zajímavá otázka a ještě zajímavější odpověď


Křesťanství má mnohé prvky společné s jinými náboženstvími, a rovněž některé svátky se zdají být jen pokřesťanštěné svátky například z pohanství. Znamená to, že je křesťanství přejaté z těchto starších náboženství a názorových směrů, nebo že je dokonce „vykrádá“?

V hledání odpovědi se ve své fantasii ponořme do vesmírné dálavy, do světa jsoucího snad až kdesi ve zcela jiné galaxii:

I.

Na této daleké planetě žilo vedle sebe v míru několik národů. Jejich území byla oddělena vysokými horstvy a hlubokými moři, a tak se vyvíjely každý víceméně samostatně. Víceméně proto, že v horách byly průsmyky, skrze které v letních měsících, kdy nebyly zasypané sněhem, putovaly obchodní karavany a osamělí poutníci.

Tento malý obchodní a cestovatelský ruch nedovoloval, aby se jednotlivé národy od sebe příliš vzdálily ve svém vývoji. Všechny vynálezy a objevy se dříve či později dostaly ke všem ostatním. Žádný z národů ani neměl důvod tomu bránit, planeta byla dosti velká a štědrá ke všem stejně. Nebyl tedy důvod k žádné řevnivosti a snažení se o nějakou konkurenční výhodu. Tedy takřka ideální svět.

Lidé tohoto světa se nacházeli teprve na samém počátku svého vývoje. Ve své přirozené čistotě, kterou si přinesli ze svého duchovního domova, dokázali všude kolem sebe vnímat přírodní bytosti starající se o lesy, louky, jezera, řeky, dokonce i o samotné živly – vodu, vzduch, oheň a zemi. Některé bytosti působily na povrchu planety, jiné v jejích hlubinách a další zase ve vzduchu.

Vše se pohybovalo v přísném pořádku a lidstvo, před jehož udiveným zrakem se vše odehrávalo, chovalo k těmto bytostem nesmírnou úctu. Vnímalo je jako duchy přírody, génie a považovalo je za jakési vyšší bytosti, které uctívalo jako sobě nadřazené. Sice tomu tak s ohledem na duchovní původ lidí nebylo, ale lidstvo na svém stupni nebylo s to pochopit, jak by bytosti takového umu a síly mohly nebýt jemu nadřazeny.

Po nějakém čase lidé poznali, že přírodní bytosti působí v určitých skupinách, složených podle své podstaty. Například různé druhy vzdušných bytostí se ve svém působení doplňovaly a jako celek harmonicky působily na vzdušný živel. Stejně tak bytosti ohně, země, rostlin, lesů, luk a další a další z nesmírného jejich množství. Nad každým územím pak bděl bytostný vůdce, který řídil všechny bytosti tam působící. Tento vůdce pak spolu s dalšími vůdci okolních územních celků byl veden ještě vyšším bytostným vůdcem, a takto to šlo dále a dále.

Někteří z lidí, jež byli obzvláště obdarováni jasným vnímáním a dokázali tuto hierarchii vnímat do větších výšin, přinášeli pak ostatním lidem obrazy o tamních mocných bytostech a někdy i zprávy, které jim tito vládci přírodních bytostí předávali. Lidé se před těmito pro ně novými bytostmi sklonili a pro jejich moc nad hmotou a schopností ji přetvářet je považovali za tvůrce světa, za bohy. Těchto bohů bylo mnoho, každý měl svoji sféru působnosti a lidé jim dávali různá jména.

Zde začaly vznikat první rozpory mezi národy. Každý národ totiž používal jiná pojmenování, což nakonec vedlo k domněnce, že má každý své vlastní bohy. Do jisté míry to bylo pochopitelné, protože bytostní působící přímo v blízkosti lidí, kteří je začali uctívat jako polobohy, měli vymezený prostor působnosti, ležící na území buď toho nebo onoho národa.

Ale vládci těchto bytostných, kteří nepůsobili ve hmotě, ale sídlili ve vyšších a jemnějších úrovních hmoty, vládli bez hranic a jen pro rozličnost jmen, kterými je lidstvo obdarovávalo, vzniklo nedorozumění ohledně „vlastních“ bohů, na které si každý národ dělal nárok. Vznikaly z toho také první třenice, neboť když se setkali lidé z různých národů, dohadovali se o tom, jsou-li mocnější jejich bozi nebo bozi těch druhých.

Občas to vyústilo i do násilností a ti, kdož v půtce zvítězili, pak prohlašovali, že jejich bozi jsou silnější než bozi soupeřů, a tak jim dopřáli vítězství. To, že se jedná o ty samé bytosti, ve své zaslepenosti většinou vůbec netušili. Kdyby ano, možná by alespoň zčásti pochopili ten nešťastný omyl, do kterého lidstvo tohoto světa upadalo, a toto pochopení by v budoucnu uspořilo mnohé utrpení. Žel, nikdy to zcela nepochopili. Sami bytostní se na to dívali s velikým smutkem a zděšením. Lidé, kteří měli přinést do hmotností požehnání z duchovního světa, přinášeli jen disharmonii a nepokoj.

Není žádným překvapením, že díky tomuto vývoji docházelo k postupnému zakalování vnímání u většiny vidoucích, až jich nakonec zbylo jen několik málo jednotlivců v každém z národů. To dalo prostor různým podvodníkům, kteří předstírali vědění proto, aby na sebe strhli moc nebo pozornost. Ti se často předháněli v tom, aby jimi popisované bytosti a jejich skutky vypadaly co nejneuvěřitelněji, aby posluchač byl ohromen a ve svém ohromení se stal o to přístupnější vlivu těchto podvodníků. Protože se mnohdy v celých oblastech nenacházel žádný skutečně vidoucí, začaly se postupem času směšovat příběhy o bozích s příběhy různých lidských hrdinů, ať již kladných nebo záporných, a zmatek byl tím dovršen.

Na začátku tohoto vývoje, kdy vnímání lidí bylo ještě čisté, vznikly i první svátky, kterými se lidé snažili spoluúčastnit různých dějů, které probíhaly po celé planetě a někdy i v celém Stvoření. Takto lidé v posvátném pohnutí oslavovali vylití Stvořitelovy síly do Stvoření, které tehdy vnímali pouze na svém prožití a v přírodě okolo nich skrze pozorování bytostných sil, jimž se v tomto dění dostávalo mimořádných posil, a mnohé další a další, jako třeba přelomy ročních období...

Jak se ovšem lidem kalilo vnímání bytostného světa, kalilo se i poznání o pravém účelu těchto svátků, až zbylo jen samotné požitkářství, povyražení lidí z každodenního koloběhu starostí a povinností. Takto se vyvinulo náboženství, které v této pokroucené podobě a v mnohých jeho obměnách znají až dodnes i lidé ze Země pod souhrnným názvem Pohanství. Zde mu ale pracovně říkejme náboženství A.

II.

Celý tento zmatek byl samozřejmě viděn i ze světlých duchovních oblastí a byl vnímán jako nesprávný a harmonii celku poškozující. Aby bylo zbloudilým lidem pomoženo k tomu, aby nalezli cestu z jimi vytvořeného chaosu ven, přicházeli k nim občas zvěstovatelé a proroci, kteří jim přinášeli vědění o vyšších úrovních, než sami lidé žijící ve hmotě mohli vnímat. Tak se stalo i nyní, dlouho po vzniku a určitém vývoji náboženství A.

Do národa, který byl znetvořeninami Pravdy zasažen nejméně, tedy byl Pravdě nejblíže, přišel prorok, který jim přinesl vědění o vyšších sférách, které se nacházely nad hmotou, které tedy nebyly již hmotné. Byla to sféra bytostná a především pak i sféra duchovní. Toto vědění jen přirozeně doplňovalo a rozšiřovalo již zakotvené vědění o bytostných působících ve hmotě, tedy stavělo na něm.

Vědění o sféře bytostné ještě většina lidí přijala dobře, neboť jen rozvinulo to, co již znali, a nijak kvůli tomu nemuseli odkládat své bludy, ale protože náboženství A již zdaleka nebylo čisté a nezkalené, mnozí lidé odmítli nové vědění o vyšších duchovních sférách, které říkalo, že původ člověka leží výše než oblast působení bytostných vládců. Vznikaly zprvu jen malé skupinky lidí, kteří toto přijali, a ti byli mnohdy pronásledováni přívrženci „starých“ bohů. Ovšem přežili a během staletí získali dostatečný počet stoupenců, aby tak mohlo vzniknout náboženství B, které pak existovalo vedle náboženství A.

Ovšem ani toto nové náboženství se nevyvíjelo tak, jak mělo. Lidé, kteří ho vyznávali, byli mnohdy jen domýšlivci, kterým lichotilo, že stojí jako duchovní bytosti výše než staří, domněle všemocní bozi. Dalším zvráceným vývojem nastalo to, že prorok, který jim vědění přinesl, byl jedněmi uctíván téměř stejně jako bozi u příznivců náboženství A. Jiní ho sice za boha nepovažovali, ale brali ho jako někoho, ke komu se mohou modlit a koho mohou prosit, a kdo tyto jejich prosby splní buď sám, nebo alespoň „tam nahoře“ zajistí jejich splnění.

Protože některým lidem, u kterých byl předpoklad správného vývoje, bylo darováno zření duchovního, vznikla i odnož náboženství B, ve které se pravilo, že lidé, kteří ve svém vývoji dosáhnou duchovní říše, se rozplynou ve věčné blaženosti v Prasvětle. Toto bylo prezentováno jako to nejvyšší, čeho člověk může dosáhnout. Myšlenkami na nesmyslnost vývoje ve hmotnostech, když se nakonec stejně všichni „rozplynou“, se nikdo nezabýval.

Vznik tohoto omylu pravděpodobně leží v tom, že vidoucí lidé dokázali vnímat duchovní říši jen do určité její úrovně a světy ležící výše pro ně byly jen oslňujícím a pulsujícím světlem, ve kterém jejich omezený zrak již nemohl nic rozeznat, a tak je mylně nazývali prvotním Prasvětlem. Když pak viděli, jak duchové, kteří dokonali svůj vývoj v nižších, pro ně ještě viditelných úrovních, vystoupili do úrovní vyšších, které pro tyto pozorovatele byly jen oním zářícím a oslňujícím světlem, domnívali se, že se tito rozplynuli a že účel lidského bytí leží v tomto rozplynutí se v celku prvotního Prasvětla.

Takto se vyvíjelo náboženství B, které si sice ještě uchovalo určité vědění o přírodních bytostech a jejich vládcích, ale odsunulo je do pozadí jako něco méně podstatného. Místo očištění starého a výstavby na něm došlo k názorovým rozkolům a úplnému oddělení náboženských směrů A a B.

III.

V nesmírné milosti Stvořitele byla lidem podána opět další pomocná ruka. Znovu se tak stalo lidu národa, který byl nejblíže správnému směru. Bylo jim přineseno vědění nejvyšší, o samotném Stvořiteli a o tom, jaký vztah by k němu měl člověk zaujímat. Stejně jako v předešlém případě, našlo se nejprve jen několik skupinek lidí, kteří následovali toto nové vědění, a opět se jim dostávalo převážně pronásledování ze strany ostatních náboženských směrů, a to především od náboženství A.

Časem ale toto nové náboženství sílilo a postupně se stalo jedním z nejrozšířenějších na planetě. Označme si ho jako náboženství C. Jak již to ale bývá, lidé opět chtěli vše vědět lépe, postupně se toto nové náboženství rozštěpilo ve velké množství různých odnoží, které mezi sebou vedly spory, často i násilné, a spojovaly své síly jen proto, aby mohly lépe potlačit ostatní náboženství, které podle nich byly zcela nesmyslné, a to především směr A.

O bytostných lidé již nic nevěděli, neboť vyznávající náboženství C se soustředili jen na to nové a zcela jej oddělili od všeho starého, místo toho, aby to staré očistili od pokřivenin a budovali na něm. O náboženském směru C platí daleko více než o A a B, že se postupně od duchovních hodnot z velké části odklonilo a stala se z něj především organizace bažící po světské moci. Tomu postupně bylo podrobeno vše, dokonce i z výšin lidem předané svaté Slovo bylo překrouceno a bylo z něj vyškrtáno vše, co se lidem nehodilo pro zvýšení světského vlivu a moci vůdců jednotlivých odnoží.

V počátcích náboženského směru C pak také přirozeně vznikly svátky, které jeho následovníci slavili. Většina těchto svátků světila samozřejmě opět to samé, co svátky náboženského směru A i B, tedy události, které prolínají celým Stvořením, a tedy se slavily ve stejných časech. Ovšem přívrženci směru A, neschopni přehlédnout nezkřiveně celek, toto vnímali jako vykrádání vlastního vědění, což nadále jen zvyšovalo napětí mezi těmito náboženskými směry.

Svátky náboženství C se spolu se zakalováním původně čistého vědění měnily v lidmi vyhledávané příležitosti k požívání hmotných požitků, a v průběhu času vznikaly i nové svátky, jejichž účel byl již od počátku jen čistě poživačný. Původní posvátnost těch pravých svátků upadla téměř do zapomnění, stejně jako se to stalo u náboženství A i B.

IV.

Z utrpení vzniklých z rozdílnými názory vyvolaných bojů a potírání bližních, se postupem času oddělilo nové náboženství D, které bylo zvláštní tím, že nevěřilo v nic. Popíralo vše, co není hmotné a nedá se na to sáhnout, a častým argumentem jeho příznivců bylo, že víra v něco vyššího přináší jen neštěstí, o čemž svědčí celá historie. Ve skutečnosti je ale toto popření všeho vyššího nespravedlivé obviňování Stvořitele z neštěstí, která si ale přivodilo lidstvo samo.

Vina lidí je tedy dvojnásobná – pokroucení Pravdy způsobující v jejich rukou utrpení a obvinění Stvořitele z těchto hrůz následované odvrácením se od něj a všeho nehmotného. Nazývejme klidně tento materialistický směr také náboženstvím, neboť i víra v nic než hmotu je vírou, a tak jí připadá právem označení náboženství.

V.

Nyní se podívejme, jak tomu být mělo a také by bylo, kdyby nedošlo k pokřivení. Náboženství A vzniklo jako přirozený první stupeň na cestě lidstva k poznání. Byla v něm obsažena moudrost o bezprostředním okolí, které člověka obklopovalo ve hmotnostech, a vědění o přírodních bytostech, které toto hmotné prostředí spravují.

Když dozrál čas, přišlo náboženství B, které přineslo vědění o nehmotných úrovních nad hmotou, a to především o duchovních říších, tedy o domově lidského ducha. Začínalo tam, kde náboženství A končilo, tedy na nejzazší hranici hmotností. Vědění v náboženství B tedy přirozeně doplňovalo prvotní vědění obsažené v náboženství A.

Opět, když přišel správný čas, bylo lidem darováno vědění obsažené v náboženství C. Toto vědění mělo být korunou všeho a završit poznání člověka. Začínalo opět tam, kde B končilo, tedy světy nacházejícími se nad duchovními říšemi, a především pak přineslo vědění o vztahu člověka ke svému Bohu, o povinnostech každého člověka vůči Stvořiteli a o velikém štěstí obsaženém v plnění těchto povinností.

Jedině když na podstavci A vybudujeme stavbu B a toto dílo završíme korunou C, jedině pak dostaneme dílo v celé jeho velikosti. Rozkouskujeme-li jej ale na jednotlivé části, které si lidé rozeberou mezi sebou, budou v rukách držet jen jednotlivé součásti, které samy o sobě nedávají správnou představu o ničem. V rukách kolísavého a svárlivého lidstva pak zdánlivé rozdíly a protiklady způsobují nesmírná utrpení.

Náboženství D je trošku jiný případ, neboť toto je celé vymyšlené pozemskými lidmi, nechtějícími pohlédnout skutečnosti do tváře, neboť by tito lidé museli přijmout nezměrnou vinu lidstva. K tomu, aby ji přiznali a začali s nápravou, jim často schází potřebná odvaha. Toto náboženství tedy nemá ve stavbě Stvoření A+B+C co dělat a musí být opuštěno...

*

Takto tedy probíhal vývoj na vzdálené planetě, a jak již jistě čtenář chápe, zcela analogicky i zde u nás, na Zemi. Veškeré rozdíly mezi různými učeními tedy pocházejí z pokroucení Pravdy omezeným chápáním lidstva a z neschopnosti přijmout nové, aby doplnilo stávající a rozšířilo tak obzor vědění pozemského lidstva...

Komentáre

Mária napísal(a)…
Myšlienka stará jak sám kráľ Šalamún: "Keď slepý vedie slepého." je to domyslená hádam tak na 5 strán. K čomu to?