To samo o sobě nemusí být špatné, pokud jsou jeho přání a cíle ušlechtilé, a zároveň pokud svůj ztvárněný symbol považuje opravdu pouze za symbol, u nějž se třeba může ve ztišení snáze niterně naladit a načerpat sílu k následnému bytí a úsilí na své pozemské cestě za tímto cílem.
Je potom přirozeně pochopitelné, že každý nositel jakéhokoliv symbolu k němu musí dojít přirozenou cestou, že tedy zná hodnotu tohoto symbolu, a proto jej chce mít, či dokonce nosit. Že je v něm alespoň úsilí o hodnotu, jež je v symbolu zakotvena. Jaká zodpovědnost klade se na všechny ty, kteří druhým, byť v dobrém úmyslu, doporučují ten či onen léčivý a skvěle vyzařující symbol jako talisman s tím, že jim zaručeně přinese dobro nebo uskutečnění jejich cílů, aniž by usilovali o jeho pravé pochopení u těch, kterým jej chtějí předat!
Druzí, nevědoucí ve skutečnosti nic o pravé hodnotě jim dosud neznámého symbolu, často přijímají s díky něco, k čemu potom hledí s očekáváním pomoci v jejich pozemských těžkostech. Neboť jen ti, kteří se necítí spokojeni ve svých pozemských či společenských poměrech, vyhledávají pomoc symbolů!
Avšak neznají ničeho o tom, co jejich symbol ve skutečnosti ztvárňuje. Dodávají mu tedy v myšlenkách svých představ, odvíjejících se od jejich přání. Tím v myšlenkovém světě snižují i tento symbol, který jim potom nemůže přinést vytouženou pomoc.
Jen znalost a vědění o symbolu, s nímž chceme kráčet životem, nám proto může přinést požehnání. A není tím myšleno ani tolik rozumové pochopení symbolu, jako jeho čisté citové uchopení, které působí jako silný magnet pro ty zázračně pomáhající a podporující síly Stvoření. Jen toto čisté citové uchopení symbolu je spojující linkou ke stejnorodé pomoci ze světlých úrovní Stvoření.
Schází-li tedy, dochází potom příliš často ke sklouznutí k uctívání symbolu, tedy k modlářství! Člověk místo aby hledal a usiloval nalézti spojení s nejušlechtilejší a tím nejvyšší možnou pomocí, jejíž východisko, zakotvené v symbolu, zná, upíná se k symbolu jako ke všespáse, ale již duševně ani pozemsky neusiluje o poznání a následování cesty, kterou by mu mohl symbol pomoci nalézti, kdyby zde bylo citové propojení s jeho východiskem a pravým smyslem.
Citové propojení projevuje se klidem a soustředěností, duševně i pozemsky směřovanou ke svému cíli. Nikoliv blouzněním a bájením kolem symbolu, ať je tento ztvárněný jakkoliv. To naopak neomylně signalizuje modloslužbu. A ta je nesprávná! Při ní nedochází k čistému spojení s živou silou Stvoření, nýbrž ona tříští síly, staví se jako nepropustná skála mezi pomoc a toho, kdo ji skrze symbol takto vyžaduje. Nikdy toto spojení nepřipustí!
Proto má člověk usilovat dříve, než symbol přijme, o jeho plné citové pochopení, má se ptát po jeho nejvyšším významu ve Stvoření. A je-li tento nejvyšší význam zároveň také tím nejvyšším, co člověk v tu chvíli poznává a zároveň oč touží usilovat, pak se mu symbol na jeho následné pouti může stát pomocí.
Nesmí však zapomenout usilovat o poznání, zda skutečně je tento symbol tím nejvyšším a nejušlechtilejším, po čem vůbec může toužit a oč usiluje, neboť jinak by opět stál v nebezpečí, že klesne k modlářství, neudrží-li v sobě bdělost vůči smyslu symbolu, nebo i jiným způsobem sejde z cesty, kterou mu Stvoření k jeho vlastnímu prospěchu ukládá.
Touto citovou bdělostí je ale také neomylně veden a vyveden z bludiště všech svých dosavadních chyb a nalezne tím cestu ke světlým zahradám a zřídlům nadpozemských sil, jež jej nikdy nenechají bez pomoci, pokud neustane v úsilí o spojení s nimi.
Čím více bude usilovat o co nejušlechtilejší, tím více mu budou přicházet co nejvyšší pomoci, neboť je zákonem Stvoření, že čím výše ve Stvoření, tím větší je ušlechtilost, a jen skrze ještě větší ušlechtilost lze nalézti spojení k ještě vyšší možné pomoci.
Komentáre