Často se zamění s významem slov, jimiž se chce zdůraznit mimořádná hodnota někoho či něčeho pro určitou jednotlivost, kterou lze najít vlastně ve všem. Používá se ve významu, který nadhodnocuje, když se někdo nebo něco vymyká a „je nad“ běžný hodnotový rámec, například pro nějakou schopnost, vlastnost. Taková jedinečnost je iluzí, protože každý se řídí vlastním hodnotovým žebříčkem.
Jedinečnost nespočívá v jednotlivosti, ale vyplývá z celku. To jenom člověk vyzdvihuje něco, co se mu více ukázalo před jeho krátkozrakým, rozumem řízeným pohledem. Význam slova jedinečný hovoří o všeobecných rozdílech jednotlivců a týká se všech lidí. Nevyzdvihuje a nepřipisuje zvláštní význam jen jediné vlastnosti, schopnosti, ale bere každého člověka jako celek, včetně jeho mimořádné schopnosti, jež jej více zviditelňuje. Chci poukázat na osobitost, svéráznost, svébytnost každého člověka. Vždy přítomné a přirozené rozdíly mezi lidmi právě v jejich jedinečnosti. Každý z nás je unikát.
Lidská bytost žijící na Zemi funguje tak, že zhodnocuje vjemy přicházející z rozličných podnětů vnějšího i vnitřního světa, které zpracovává svojí emocionální silou, osobností, rozumem, na vlastní úrovni zralosti.
Takto přijaté a zpracované podněty vysílá zároveň zpět do světa – promítá, tedy formuje svůj cit, chtění, myšlenky, hovoří a koná hrubohmotné skutky.
Většina lidí se touto zjevnou skutečností nezabývá a myslí si (nebo si nemyslí), že žije správně. Přitom je velmi důležité uvědomit si, že každý z nás má svůj vlastní „vnitřní reálný svět“. Takový, jaký se v něm formoval od útlého dětství skrze jeho citové prožitky, smyslové, pocitové vjemy a chápání ... jedinečný.
Je chybou a nedostatkem výchovy doma i ve školách, že se takovému důležitému tématu, jakým je jedinečnost, nevěnuje více pozornosti. A pokud ano, tak jen v úzce specializovaných skupinách, například při studiu psychologie na vysoké škole, kde však absentuje důležitý aspekt duchovní.
Současná školní výchova a vzdělávání věnuje příliš prostoru memorování. Zatěžuje paměť velkým množstvím informací, a nevěnuje téměř žádnou pozornost skutečnému, praktickému umění žít. Nepřipravuje člověka pro funkční a plnohodnotný život. Tato téměř všeobecná nevědomost se široce zrcadlí v mezilidských vztazích v podobě neporozumění a špatného soužití lidí.
Mnozí o tom cosi vědí či tuší, avšak v běžném životě to téměř nevyužívají. Jednají tak, jako by zákonitost jedinečnosti neexistovala. Posuzují, odsuzují, manipulují... Lidi kolem sebe chtějí měnit ke „svému“ obrazu, podle vlastních představ a přání. Rozzlobí je nesouhlasný názor a dokáže je i skutečně vytočit. Potom pod vyvolaným tlakem jednají nevhodně. Ubližují a nejsou schopni přiznat si vlastní chyby a slabosti. Chyby hledají vždy mimo sebe.
Setrvávat v této nevědomosti či omylu nám umožňuje a k tomu napomáhá naše povrchnost. Všichni jsme se naučili pojmenovávat věci i děje v okolním světě jednotnými názvy, pojmy. Proto nás i skutečnost vnější, tělesné podobnosti může zavádět.
Máme tělo, hlavu, oči, uši, a tak dále – a tím přehlížíme to podstatné! Vždy a v každém jednotlivci přítomný rozdíl v prožívání všeho, co na něj působí!
Naše jedinečnost je v našich vibracích, energii, v emocionálním potenciálu, jímž je naše podstata – duch, ukryt v duši a fyzickém těle. A právě pod vlivem určitého stupně zralosti této vibrace „vidí“ naše oči a „slyší“ naše uši a také reagují ostatní smysly. Přicházející citové vlny, myšlenky, slyšená či vyřknutá slova, a i když jsou navenek stejné, v živém pohybu mají vždy rozdílný citový náboj a rozvibrují každého jinak – jedinečně.
Necháváme se zmýlit také povrchním pohledem při nekoncentrovaném pozorování chování lidí, kteří reagují navenek podobnými reakcemi a gesty v prožívání různých situací.
Zdá se nám, že je to stejné... Vždyť smutní lidé pláčou, veselí se smějí, nazlobení křičí atd. Jenže neviditelné niterné pochody jsou u každého jiné, a to vždy svérázně, osobitě, jedinečně. Ty dokáže vycítit jen duchovně probuzený člověk. Citlivý, vnímavý člověk je schopen empatie, dokáže se vcítit do duše jiného člověka, a tak mu lépe porozumět a pomoci.
Názorová shoda či podobnost v citovém prožívání lidi sbližuje, přitahuje, rozumějí si. Cítí k sobě vzájemné sympatie. A naopak...
Avšak neméně důležité jsou i názorové rozdíly, které se také dají řešit věcně, z nadhledu, bez bouřlivých negativních emocí. Rozdíly jsou v hrubohmotnosti potřebným stimulem pro duchovní dozrávání, protože mají vliv na dynamiku pohybu, živost a úsilí ve vývoji jednotlivců a celé lidské společnosti.
Učme se proto vnímat a tolerovat lidskou jedinečnost. Buďme otevření a vnímaví k názorům jiných. Mohou být oboustranným přínosem. K tomu, aby to opravdu fungovalo, je potřebná ochota, projevený zájem, dobrá vůle, trpělivost a tolerance.
Dopřejme si vzájemné prožívání jedinečnosti. Zvažujme dojmy, abychom se vyvarovali unáhlených závěrů a soudů, protože jsou velkou překážkou v harmonickém soužití lidí.
Komentáre