Když slyšíme o břízách a o jejich vysazování v blízkosti obydlí, zapomínáme často na jejich krásu a říkáme: „Bříza je nevhodný strom, protože obsahuje silné alergeny škodlivé pro zdraví.“ Někteří alergici břízu dokonce považují za úhlavního nepřítele zdraví v oblasti alergií, kterého je třeba odstranit, pokud se někde vyskytuje.
Položme si však otázku: je bříza skutečně špatný a nebezpečný strom jen proto, že její pyl působí v určitém období na člověka jako alergenní látka? Anebo je příčinou alergických reakcí člověk sám, protože ztratil svoji přirozenou odolnost? Odpověď je jednoznačná, vždyť si jen vzpomeňme na generace našich předků, kteří alergie vůbec neznali, protože žili v souladu s přírodou, tedy moudře, a proto byli odolní.
Nahlížeje situaci z tohoto nadhledu, těžiště takzvaného zla se z nevinného stromu přenáší na člověka jako na hlavního viníka toho, že břízu často již i malé děti zcela samozřejmě považují za škodlivý strom, jemuž je třeba se vyhýbat.
Uveďme kromě břízy i jiný objekt „zla“, kterým jsou určité druhy nebezpečných hub. Nikomu nemá být razeno, aby ochutnával houby, které nezná, ale neodehrálo se v našem vztahu k některým houbám něco podobného? Je velmi pravděpodobné, že mnohé z nich člověku ještě před několika tisíciletími neškodily tak jako dnes, dokud lidé všeobecně neoslabili svůj organismus natolik, že v důsledku přecitlivělosti začali podléhat jejich účinkům.
Člověk tedy opět hledá vinu v něčem jiném, jen ne sám v sobě. Vždyť je přece mnohem jednodušší označit okolí za nebezpečné a špatné, než si přiznat vlastní slabost a začít na sobě konečně pracovat. Kam se vytratily návyky přirozené výživy, zdravé životosprávy, které byly pro naše předky zcela samozřejmé? Dnes je například ostudou přinést dítěti na narozeniny ovoce, které je zdravé, protože se nosí čokoláda, přestože dítěti ve větším množství škodí. Co to může opět vyvolat?
Když se nad sebou zamyslíme z tohoto hlediska, zjistíme, že to, co nás zdánlivě ohrožuje a co z počátku považujeme za špatné, nám dává signál, že naopak na sobě máme pracovat my sami, a tím v sobě opětně zesílit.
Na popsaných příkladech našeho vztahu k přírodě by jistě nebylo nic obzvlášť zajímavého, kdyby člověk naplno neuplatňoval svůj atakující postoj i vůči bližním. Žel, často raději prohlásí svého bližního za „jedovatou muchomůrku“ či za „silný alergen“, kterému je třeba se zdaleka vyhýbat, namísto toho, aby se snažil vyzískat vlastní odolnost. Ve skutečnosti by však mnohé projevy našich blízkých, které považujeme za špatné a ubližující, vůbec neměly vůči nám sílu, kdybychom jim ji sami nepropůjčili vlastním oslabením.
Když se na popsaných příkladech co nejdříve nepoučíme, budeme zanedlouho tak oslabení, že vše, co nás obklopuje, nám bude škodit a my začneme žít ve světě plném zdánlivých nepřátel našeho zdraví. Budeme se domnívat, že nás chce všechno, včetně našich nejbližších, zničit, a ještě se budeme proto cítit v nespravedlivém ohrožení, litujíce se, kvůli vlastní neschopnosti postavit se k životu zodpovědně. Budeme hledat viníka v každém a ve všem, dokud konečně nepochopíme, že naším největším nepřítelem je naše vlastní duchovní slepota, hluchota a pohodlnost.
Komentáre