Hranice mezi svobodou a otroctvím

Jsem člověk hledající duchovní svobodu. Na přednáškách, které navštěvuji, jsem slyšel v různých souvislostech často hovořit o svobodě a otroctví, avšak téměř nikdo mi dostatečně neosvětlil hranici mezi duchovní svobodou a nastávajícím zotročením. V rámci prevence považuji rozlišení této hranice za velmi důležité, a proto hledám odpověď na tuto otázku.

Většina lidí si myslí, že duševní otroctví v určité náklonnosti, pozemské náruživosti či drogové závislosti vzniká až teprve tehdy, když se začíná stávat viditelným.

Skutečný prvotní úpadek však nastává již v okamžiku, když člověk ztrácí na poli vlastního duševního a myšlenkového života jistotu vůle v neochvějném úsilí o čistotu. Také tehdy, když si přestává uvědomovat přítomnost krás světa, jež ho obklopují, protože svoji pozornost omezuje jen na myšlenky svého jednostranného zájmu. Samotné zúžení obzoru vnímání nádhery života v jeho neopakovatelné pestrosti je zároveň také největším trestem, jakého se člověk může dočkat. Trestem, který člověku neuděluje Světlo, ale člověk sám svým vlastním rozhodnutím.

Zmenšující se obzor vnímání reality duševně znesvobozeného člověka je možné snadno rozpoznat podle několika znaků. Snad nejviditelnějším znakem je právě samotná jeho řeč, či slovní zásoba, která ve chvílích „uvolnění se“ od pozemských povinností přestává být u takového člověka obsahově pestrá, protože je zaměřena jen na omezenou oblast zájmu. Dalším zřetelným projevem ztráty niterné svobody je také postupná ztráta nadšení a životní radosti.

Vedle výše uvedených myšlenek je nesmírně důležité zohlednit ještě jeden paradox.

Úpadek do osidel silné náklonnosti, otrocky znehodnocující lidský život, může nastat i jednostranným úsilím o dosažení v podstatě velmi užitečných duchovních ideálů. K tomuto stavu dochází tehdy, když člověk omezí vnímání života se vším, co právě život ve své plnosti přináší, jen na své hloubavé, individuální úsilí. Takové úsilí, provázené ztrátou vnímání celku, končí i navzdory dobrému úmyslu náboženským fanatismem, sebevyvyšováním, občas i nenávistnými válkami se jménem Božím na rtech, ale také i předčasnou tělesnou vyčerpaností a smrtí, k níž by jinak nemuselo takto dojít.

Úsilí o čistý duchovní ideál mělo by být vždy svobodné, radostné a vyvážené s chvílemi hluboké vážnosti tak, aby člověk mohl vnímat život v celkovém nedělitelném kontextu všech potřeb. Podstatou čistého duchovního ideálu není jednostrannost zaměření, ale naopak trvalé rozšiřování obzoru svého vnímání při pevném zachování si vnitřní ušlechtilosti.