Ne duchařina, ale pravý duchovní vzestup!

Mezi lidmi často padá jako argument zásadní námitka: „Moje zkušenosti jsou jiné!“

Co má dokázat? Především to, že každý člověk je jiný a každý má vlastní zkušenosti. Je to přirozené a potřebné. Skrze ně se učíme ve „škole života“. Takové vysvětlení nám poskytuje běžný pohled. Když se podíváme na věc hlouběji, zjistíme více. I to, jak ve všem, co člověk cítí, myslí a činí, je rozhodující jeho zralost. Je důležité, kdo, komu a jakým způsobem svoji zkušenost odevzdává, kdy a jakou zkušenost zažil, jak ji pochopil a v sobě zpracoval.

Ano, každý člověk je jedinečný. Na jiném stupni zralosti – poznání, které si buduje od útlého dětství na bázi učení se, vlastních zážitků a z nich získaných zkušeností. Všichni jsme významně ovlivňováni prostředím, v němž se pohybujeme, žijeme. Prostředí je rozhodující nejen z hlediska materiálního zabezpečení, ale hlavně z hlediska úrovně a kvality mezilidských vztahů.

Je ještě mnoho dalšího, které formuje osobnost člověka. Vždy a ve všem záleží na jeho rozhodnutí a vlastním výběru. Koho a co uznává, zda se nechá více či méně ovlivňovat. Co si z nepřetržité nabídky vybere, a zda to činí svobodně a s plným vědomím vlastní zodpovědnosti.

Tím vším si tvoří bránu – spojení do neviditelného světa. Podle spravedlnosti a přísnosti vesmírných zákonů, každý, kdo má například dar jasnovidectví, může svým duševním zrakem nahlédnout jen do takové úrovně, do jaké vnitřně dozrál. Jen tam, kam ve skutečnosti patří – ne do jaké si myslí, že patří a nahlíží! A v tom je úskalí...

Člověk se velmi rád nadhodnocuje. Namýšlí si, že vidí to nejvyšší, a přitom nahlíží nejčastěji jen do záhrobí, do tzv. astrální úrovně, tedy do úrovně nejbližší naší hrubohmotné Zemi. Nebo vidí jenom obrazy myšlenkových forem lidí a zaměňuje je za obrazy z vyšších úrovní. Bez hlubšího poznání není opravdu jednoduché se v tom správně zorientovat a vyznat.

Člověkem prožitá zkušenost sama o sobě ještě nezaručuje, že ji skutečně správně procítil, pochopil a poznal podle skutečné objektivní pravdy. A už vůbec to neznamená, že každý má tuto pravdu automaticky „v krvi“, že ji žije. Je zanedbatelné, zda a kdy o pravdě slyšel nebo četl, pokud ji nežije nebo se o to s pokorou nesnaží!

Subjektivní lidská pravda není totožná s objektivní Pravdou. Dnešní racionálně založený člověk je od toho – žel – velmi vzdálený, aby objektivní pravdu s pokorou a bez předpojatosti hledal a usiloval podle ní žít. Přitom kolik je a vždy bylo takových, kteří velmi rádi poučují a odevzdávají své zkušenosti dalším lidem!

Pro lidského ducha je zvláště nebezpečné a nezodpovědné, nechá-li se pod tlakem jiného vlivného ducha, hnán vlastní zvědavostí a nevědomostí, zlákat na neznámé cesty. Takovými jsou například všechny rozumem řízené cesty duše do neviditelných úrovní pomocí různých naučených nebezpečných okultních technik při žádostivém dovolávání se mimořádného prožívání.

Abychom se vystříhali omylům, pro každého člověka by měla být prvořadou práce na sobě! Na změně své vlastní osobnosti v lepší, ryzejší bytost. Sebepoznání a sebevýchova jsou klíčem k vyššímu poznání a zároveň mostem k světlejším neviditelným úrovním. Nikdo z lidí svůj „stín“ na duši nepřekročí dříve. Vesmírné zákony to nedovolí! Přeměna nastane jen usilovnou, trpělivou a vědomou prací na sobě samém. Poznáváním svých nedobrých vlastností a slabostí a jejich odstraňováním. Kdyby na sobě dokázal takto popracovat každý, nebo alespoň většina lidí, potom by nenastala všeobecná nuda z toho, že jsme již všichni dobří a není co řešit, nebo se nad nějakým řešením vzrušovat. Zákon pohybu něco takového vylučuje. Začalo by se tedy naopak stále silnější radostné spolupůsobení! Vzájemná výměna a podpora na vyšší úrovni! Náš svět i lidé v něm by byli lepší, jasnější a plní lásky.

Názor, nebo výmluva, že „já jsem už od přírody takový, měnit se nemusím, a kdo mě neakceptuje, ať odejde“, takový názor je nesprávný, sobecký a zavádějící. Člověku nestačí rozvíjet jenom rozumové schopnosti a vlohy, ale především má měnit svoji osobnost po citové stránce v lepší, zářivější bytost! Jestliže tuto stránku zanedbává, potom nepochopil, co je pro jeho vývoj prvořadé a důležité. Nepochopil to, kvůli čemu se z vlastní vůle na Zemi inkarnoval. Práce na rozumovém vzdělání a praktických cvičeních mysli, doporučených duchovními učiteli a vůdci různých skupin, v nejlepším případě rozvíjí a rozšiřuje intelekt, tedy rozum, a ne ducha.

Proto pozor! Následky rozumem řízených „výprav“ nezralých lidských duchů do neviditelných úrovní se nedají jen tak lehce zrušit. Vedou na scestí, aniž by to člověk na sobě ihned pozoroval. Mohou způsobit nepříjemnosti a poškození na těle i na duši, osobnosti člověka. Projevují se již v době života na Zemi, anebo až po pozemské smrti. Přitahují a drží duši, dokud nedojde ke skutečnému poznání. A k němu často vede dlouhá a trnitá cesta.

Lidský rozum má sílu a pole působnosti pomocí myšlení, řeči a slova v jemné a střední hrubohmotnosti. To jsou rozmanité a obrovské světy. Vyššího dosáhne jen cit, který je součástí ducha. Čisté cítění lidského ducha (nejsou tím myšleny pocity!) je paprskem světla, jímž se duch spojuje s vyššími úrovněmi. Čistota a síla citu tvoří zároveň intenzitu záření pro spojení a stává se také průplavem pro zpětné působení. Takto vytvořenou cestu ducha je možné si udržet pomocí vroucí modlitby a silných čistých citových záchvěvů. Stoupat po ní vzhůru již na Zemi, a také po opuštění pozemského života.

Podle zákonů vesmíru platí, že stejné přitahuje stejné, vede stejným směrem, do stejného cíle! Toto by měl mít na paměti každý. Dnes tak rozšířený rozumový trénink ducha je ve skutečnosti jen tréninkem rozumu a tato cesta nevede do duchovního domova.

Pokud je naší skutečnou touhou a cílem duchovní domov, je potřeba hledat a budovat k němu správné spojení. Cesta k němu nám byla ukázána. Ten, kdo upřímně hledá, ji také najde. Je tu pro každého, ukryta v Jeho Slově. Boží Slovo je duchovním pokrmem pro lidského ducha, aby burcovalo, posilovalo cítění ducha, lidské myšlení i konání. Je velmi důležité najít správný výklad Slova, zbavený dogmatických nánosů a pokřivenin.

Považovat Slovo Tvůrce za nemoderní, staré a za přežitek v dnešní tzv. moderní době je nebezpečný omyl! Lehce se jej dopouštějí silně racionálně založení jedinci, namyšlení na své rozumové, nejnovější vědecké vzdělání a vědomosti. Takoví lidé nevěří, že Pravda je jednoduchá a přístupná každému, kdo ji hledá, a není potřeba se jí namáhavě a dlouho učit, vzdělávat se. Mají sklon upřednostnit falešné a cizí učení, které dále šíří jako své poznání a zkušenosti.

Žádný člověk ani tou nejbrilantnější rozumovou teorií nikdy nedokáže poskytnout více, než dává Slovo Stvořitele, z jehož lásky a milosti tu smíme být. Nedokáže to ani největší mág, mystik, guru a filosof v jedné osobě. Proto nepodléhejme falešným směrům ani jejich propagátorům. Jednou se to ukáže jako ztracený čas...

S jistotou je třeba se obracet a spoléhat na čistý pramen moudrosti pravého Učitele – Mistra, jakým je pro nás Ježíš ve svém Slově. Slovo nestačí jen číst a naslouchat mu, ale také jej správně pochopit a podle něj žít! Nejprve však musíme najít a přijmout správný výklad Slova, který nám byl darován Ježíšem zaslíbeným Rádcem v písemné podobě.

Kvůli práci na duchovním dozrávání pomocí sebepoznání a sebevýchovy nám bylo dovoleno přebývat na této Zemi. Čerpat duchovní sílu a poznání ze zkušeností, abychom se stali skutečnými duchovními lidmi. Proto s vděčností a radostí plňme své povinnosti!