Eutanazie - zkrácení těžkého smrtelného zápasu z duchovního hlediska

Již téměř sedmnáct let pracuji jako specializovaná sestra na oddělení intenzivní péče a často pečuji o lidi, kteří v těžkostech a nepopsatelných bolestech dožívají svůj život. S nikým jsem dosud o tom nehovořila, ale když vidím tyto lidi trpět bez šance na uzdravení, kladu si otázku, zda má jejich život ještě nějaký smysl.

Jestliže ne, nebylo by projevem lidskosti pomoci těmto lidem osvobodit se od utrpení zkrácením života, pokud s tím sami souhlasí? Je to přece jejich život, o němž by rozhodli, proč tedy nesplnit jejich poslední přání?

Chci si tuto věc konečně objasnit. Můžete mi, prosím, nabídnout k zamyšlení Váš názor?

Správné zodpovězení této otázky je podmíněno pochopením toho, že člověk dokáže často právě ve stavu největšího utrpení hledat a pochopit díky touto cestou vyvolanému zintenzivnění prohloubené citlivosti to, co nedokázal ve stavu relativního klidu za celý svůj život, aby nyní mohl pokračovat dále ve svém duchovním vzestupu. Přímo řečeno, jediná minuta intenzivního prožívání bolesti na základě nezadržitelného rozvoje nějaké nemoci se může svojí hodnotou rovnat často i desítkám let pozemského života člověka, které, žel, možná prožil nevědomě povrchně. Intenzita prožívání mění zásadně vnímání času, a tím mu dává rozdílnou hodnotu. V okamžiku před příchodem smrti má každá vteřina života pro duchovní zrání člověka obzvláště velký význam.

Položme si však klíčovou otázku této záležitosti: Jak může člověk v době tzv. poslední minuty života ve stavu zvýšené citlivosti pochopit určitý důležitý význam, když mu byla tato minuta nechápavým přístupem lékaře či příbuzných násilně odňata? Z tohoto pohledu je možné pohlížet na eutanazii jako na hrubý zásah do života člověka s dalekosáhlými následky na jeho další duchovní rozvoj.

To platí ale také i v případě, že se člověk nachází po úraze ve stavu hlubokého bezvědomí a nedokáže vnímat realitu základními smysly denního vědomí. Lidské vědomí se promítá současně na vícero úrovních, a to znamená, že přesahuje hranice samotného denního vědomí. Jestliže tedy člověk nemá v důsledku poruchy mozku naplno aktivované denní smyslové vědomí, neznamená to, že nevnímá emocionálně. Jsou známy přece výsledky bádání klinické smrti známých thanatologů, a tyto víceúrovňovost lidského vědomí zřetelně potvrzují. Dokonce tito vědci přišli na to, že člověk, který nevnímá denním vědomím, dokáže ve větší míře koncentrovat intuici a díky ní poznávat realitu rychleji v její pravé podstatě.

Samozřejmě tím nemá být zároveň řečeno, že člověk má být dlouhodobě násilně udržován při životě například umělou ventilací jen proto, aby neumřel. To by bylo jen vylévání vaničky i s dítětem! V každém případě platí moudrost, že tak jako není správným život předčasně násilně zkrátit, tak není možné jej bez nepříznivých následků ani uměle udržovat. Každý případ je obzvláště v této věci potřeba zkoumat přísně individuálně, dříve než se dojde k definitivnímu rozhodnutí.

K otázce eutanazie ještě několik slov.

Člověk věřící v Boha a Jeho Lásku jistě pochopil, že možnost života je propůjčeným darem, nikoliv bezvýhradným vlastnictvím. Jak může člověk z morálního hlediska definitivně rozhodovat o tom, co mu nepatří?

Když je tedy Bůh dárcem života, potom On jediný má právo spravedlivým působením svých Zákonů lidský život ukončit. Navíc je možné ještě dodat, že trpící většinou nedokáže pod vlivem bolesti objektivně uvažovat, a proto by jeho vůle neměla být v otázce života a smrti brána jako jediná směrodatná.

Něco jiného je, když se blízcí snaží trpícímu pomoci snášet bolest anebo ji láskyplným způsobem mírnit. To však se záměrem zkrátit život není možné z morálního a duchovního hlediska ztotožňovat. Naopak je to velkou příležitostí k duchovnímu pokroku všech zúčastněných, jakkoliv se to z pohledu dnešní společnosti zdá být nepříjemným, zdržujícím od možnosti užívání si radosti a zábavy.

Smrt je zcela vážným mezníkem v životě člověka. Dnešní společnost musí v ujasnění si pravého významu pozemské smrti - přechodu člověka do jiné roviny existence svého bytí, nalézt tedy i k tomuto životnímu momentu správný, zodpovědný vztah. Tím se pro něho zároveň vyjasní i mnoho dnešních otázek panujících okolo tématu smrti.