Jak jen je to možné? Copak lidé již zcela ztratili touhu po čistém a pravém lidství? Myslím, že to není ten důvod. Lidé se bojí, že ve svém úsilí budou působit viditelněji jinak, než činí většina. Bojí se proto, že budou odlišnými, a ve své pohodlnosti se obávají, že se budou muset více snažit při naplňování hodnot, které ostatní zanedbávají. Nejčastěji proto raději nečiní nic a čekají, že se objeví někdo jiný, kdo nejprve změní okolní svět. Pro sebe si říkají: proč zrovna já bych měl vynakládat více úsilí, když mi to zjevně nepřinese nic výjimečného? Naopak jen starosti, stálé úsilí a ještě posměch materialistů, že jsem hloupý a naivní, když se snažím dodržovat určité zásady, na které většina lidí nedbá.
Žít a nechat žít, je heslo většiny lidí. Užít si tento krátký život. Vždyť jsme tu jen jednou - okřídlené zvolání.
To je však velký omyl! Nejsme tu jen jednou a náš život i po pozemské smrti pokračuje dále, dle toho, jak jsme tento svůj pozemský život naplnili.
Pokud dojde člověk k tomuto poznání, začne chápat větší rozměr svého života. Vše, co a jak ve svém životě vykoná, se mu vrátí v zesílené míře. Toto poznání ještě více musí utvrdit člověka v tom, že má smysl usilovat o pravé lidství, o hodnoty ducha, o naplňování všech přikázání, která nám byla dána jako pomocné lano, jež nás má vést tímto životem, abychom snáze rozuměli tomu, co je správné, pravé a tím hodno naplňování.
Najednou začne člověk prožívat zázrak za zázrakem. Začne nahlížet do tajů života. Chápe mnohé, čemu se mu dříve nedařilo porozumět. Poznává velikou Boží Spravedlnost. A v tom je kouzlo jeho přesvědčení, které je mu náhle srozumitelné a vlastní.
Začíná se tedy přirozeně zušlechťovat ve svém chování a konání. Začíná se ke druhým lidem chovat tak, jak si přeje, aby se druzí chovali k němu. A v úctě ke druhým lidem se snaží dávat ze sebe to nejlepší. A … pojednou neshledává v tom žádnou námahu, žádné sebeomezování vlastní osobnosti. Je naplněn štěstím a radostí, které jsou slovy nesdělitelnými.
Tak mohou dojít také k ozdravění i nejužší vztahy mezi mužem a ženou. Vždyť způsob chování se ke druhému v dnešní době je po pár letech prodchnutý naprostou lhostejností k tomu, jak vypadáme a jak se ke druhému chováme. Jakmile na toto přestanou lidé dbát, nemohou chtít po druhém člověku, aby si jich nadále vážil.
Vzpomeňme jen na drobnost, jak se lidé odívají doma, kde jsou jen oni sami. Jak se ukazují tomu, koho milují a na kom by jim mělo záležet. A zde zvláště žena by měla jít příkladem. Vždy upravená v krásném, ušlechtilém oděvu, který povznáší ženskou krásu a důstojnost. Tak by ji měl vidět její muž v každé chvíli. Dnes je to, žel, naopak. Ve své pohodlnosti na sebe žena doma před svým mužem nedbá, ale ve chvíli, kdy vychází z domu, je ochotna strávit dlouhé chvíle svým zkrášlováním, které jde do opačného extrému. Do extrému marnivosti. Ani zanedbanost a ani marnivost v udržování svého zevnějšku by neměly ženu provázet.
Na prvním místě musí žena pochopit, jaký je její úkol, její pravý úkol, její poslání zde na Zemi. Teprve pak, v zušlechťování svého ducha a v nacházení své pravé ženské důstojnosti, rozvine se u ní i touha zušlechtit svůj oděv. Jednoduše, přirozeně a krásně. Pravá krása spočívá právě v jednoduchosti a v prostotě. Taková krása je trvající a neměnná. Pravou krásu můžeme hledat jedině skrze své cítění, které se otevírá v naší touze po duchovních hodnotách. To vyžaduje stálé úsilí našeho ducha. Mít otevřené oči a uši. Vidět a naslouchat všemu, co k nám přichází. Tak můžeme zachytit mnohé jemné inspirace ze Světla, které nás osloví. Čistá krása a ušlechtilost bude vždy povznášet a občerstvovat. V tom budeme nacházet takové posílení, že již nebude u nás místo pro pohodlnost, ale naopak budeme plny činorodé touhy objevovat ve svém nitru mnohé poklady ducha, které jsme si přinesly a které máme rozvíjet k obohacení druhých.
Nebojte se tedy v tomto úsilí vyčnívat. Pokud objevíte v sobě sílu přesvědčení, které pramení z pochopení smyslu života, potom nebudete prožívat žádný posměch od druhých lidí, neboť oni tuto vaši vnitřní sílu a přesvědčení vycítí. Pokud budou na vás skrytě útočit, pak to bude jen jejich pocit méněcennosti, jenž v sobě sami prožijí při vnímání vašich hodnot, které se vy snažíte v životě přirozeně naplňovat. Prožijí zde přitom vlastní nedostatečnost a namísto toho, aby vyvinuli také co největší úsilí o své zušlechtění, budou chtít vaše hodnoty snížit, zesměšnit, aby tak jejich pohodlnost nebyla vedle vás tolik viditelná. V této pohodlnosti takoví lidé nedokáží najít odvahu vyjít ze své ulity a usilovat o pravé hodnoty. Vždyť většina lidí je stejná jako oni, tak co by se namáhali. Jen setkání s vámi je bude upomínat ve vnitřním hlasu, že by měli usilovat ve svém životě o něco víc než jen o hmotné zabezpečení. Takový člověk si raději bude zacpávat uši, aby neslyšel volání svého nitra, zakrývat oči, aby neviděl váš pohyb vpřed, a nakonec bude atakovat vás samotné, aby přehlušil hlas vlastního svědomí.
Ale člověk, jenž již vykročil na cestu k hodnotám lidského ducha, ten ví, že takový útočník je nešťastníkem, který ve své lenosti nedokáže vyvinout vlastní námahu k poznání smyslu života. Takový jen vegetuje ve svém životě a promarňuje šanci postoupit dále v rozvíjení své osobnosti. Lehkomyslně znehodnocuje tuto velikou možnost, kterou dostal svým zrozením na tuto Zemi.
Usilovat o pravé hodnoty, vyvíjet stále pohyb vpřed ve svém konání má smysl a je to tak chtěné. Již Ježíš řekl: „Nežijete zde proto, abyste žili lehce, jak vy sami po tom toužíte, ale abyste prožívali.“ Ano, prožívali, a ve svých prožitích vždy stáli na straně Pravdy a dobra, i když tím zdánlivě budete ztrácet pozemské výhody. Jedině v takovém prožití budete nacházet své posílení, zocelení a posun vpřed. Pravda se stane součástí vašeho života. Již nebudete prožívat pocit, že nemá smysl se snažit, když většina lidí okolo se nesnaží a naopak ještě na vás pohlíží skrz prsty.
Kdo našel smysl života a touží jej naplňovat, ten může podávat pomocnou ruku i těm druhým, kteří budou chtít slyšet a vidět. Kdo nebude chtít vidět a slyšet, jaký smysl má jeho život, ten nesnese tlak, jenž v přítomnosti člověka, zachvívajícího se v Pravdě, bude prožívat.
Neznamená to v žádném případě, že bychom se k takovým lidem měli chovat necitlivě a neuctivě. Stačí jen vždy naplňovat přikázání Boží, která nám byla dána. Pokud se budeme snažit stále více poznávat hloubku a smysl obsahu těchto přikázání, budeme objevovat stále nové a nové souvislosti, jak se tyto Zákony v našem životě promítají. Tím pokročíme veliký kus vpřed na pravé cestě poznávání a namáhání se o svůj duchovní vzestup.
Není snad potřeba vynakládat úsilí na meditační cvičení jakéhokoliv druhu. Cesta vpřed je daleko prostší. Skutečná námaha spočívá v každodenním naplňování všeho, co jsme ve svém životě přijali jako Pravdu.
Komentáre