Tělo je tedy určeno k zetlení, a v tomto mezičase z našeho těla na Zemi také nic viditelně nezůstává. Může se často zdát, že když se postupně vytratíme ze vzpomínek bližních, jako bychom na Zemi ani nikdy nežili. Avšak když nastane nové jaro našeho života a na naše vroucí přání se vyvinou podmínky pro náš další pozemský příchod, zahalí se naše nitro - lidsky duchovní podstata našeho já do nového tělesného záhalu obdobně jako výhonky lilie, začínající nový cyklus nám viditelného období růstu a květu.
Na příkladu cibulky lilie, z níž vždy vyroste opět nová lilie stejného druhu a nikdy lilie jiné barvy, ba dokonce už vůbec nikdy to nebude růže nebo bodlák či jakákoliv jiná květina, je možné lehce pochopit, že každé nové zrození – inkarnování lidsky duchovní podstaty do nového pozemského těla – bude vždy zaručovat vývin lidského těla i to, že člověk zůstane vždy jen člověkem. Názory orientálních učení, připouštějící možnost přerodu člověka ve zvíře či rostlinu, jsou nesprávné a zavádějící, protože neberou do úvahy zákonitou nevyhnutelnost zachování druhové podstaty, jejíž hranice ani při nejvyšším možném zdokonalení či úpadku není možné překročit. Kdo to dokáže správně pochopit, ten se nakonec sám přesvědčí o tom, že reinkarnaci patří v mozaice poznávání pravého smyslu života důležité místo a její význam není možné bagatelizovat, nebo se dokonce její podstatě vysmívat. Kdo by tak činil, zřetelně by tím ukazoval nezanedbatelnou míru svojí neschopnosti vnímat život v hlubších a logických souvislostech.
Proč chceme být i v této otázce stále moudřejší než příroda, v níž se už od prapočátku zrcadlí jen obraz dokonalého dění, vzešlého z Vůle Stvořitele? Proč se před poznáním tohoto moudrého „zrcadlení v přírodě“ neskloníme a nenecháme se jím poučit, když nám správný směr životní cesty tak zřetelně a jasně ukazuje každým výhonkem nového květu?
Posuňme se ale nyní dále a odkryjme si zde, že ani talent (vrozený předpoklad) nemůže být ve světle pravého poznání o existenci reinkarnace jen následkem náhodných genetických kombinací, ale že jde vždy o „ovoce“ předcházejícího úsilí dotyčného člověka ve směru jeho specifického nadání, podobně, jako může být za určitých předpokladů také narození dítěte v postiženém těle následkem předcházejícího souvisejícího dění.
Prožíváním utrpení není však trpící člověk v moudrosti Páně nikdy nesmyslně trestán, ale má na sobě snad pocítit následky svého předchozího provinění, aby plnohodnotně duchovně procitl k přeměně, pokud tak nedokázal učinit dobrovolně bez vnějšího popudu již dříve v čase, který mu byl k tomu ve spravedlnosti darován. Jeho těžké prožívání bude pak pro něho, na jeho stupni zralosti, z dlouhodobého hlediska, i navzdory dočasné bolesti, v každém ohledu mnohem přínosnější než by byl život ve zdravém těle. V pochopení tak také nakonec bude za takový život jako vědoucí člověk nesmírně vděčný.
Nikdo z nás by nikdy neměl trpícími lidmi pohrdat v domněnce, že pokud tito trpí pro svoji vlastní vinu, potom si pomoc od nás ani nezaslouží. Při poskytování pravé pomoci se rozvíjejí všechny ctnosti ryzího lidského života, a proto právě utrpení člověka, jenž se v těžkostech namáhá o vlastní povznesení, má být pro nás výzvou k obhájení hodnot pravé lidskosti, jejíž součástí je nejen spravedlnost, ale také obětavá a milosrdná láska.
Reinkarnace je v současnosti obzvláště v řadách křesťanských církví horlivě plošně popírána s odvoláváním se na to, že v současné podobě bible se o reinkarnaci nikde přímo nehovoří. Lidé, kteří uznávají logické opodstatnění reinkarnace v proměnách bytí člověka, jsou tak církvemi považováni za zbloudilé. Ale položme si otázku: kde berou tito věřící svoji jistotu? Vždyť přece v té samé bibli se přitom nic nehovoří ani o tom, co by existenci reinkarnace jednoznačně vylučovalo.
Na doplnění je ještě důležité uvědomit si to, že sám Pán Ježíš svého času lidem oznámil, že by jim měl ještě mnohé co říci, ale nebyli by ho pochopili. Nebyl by nám chtěl také otevřeně říci právě o reinkarnaci, či dokonce nenaznačoval nám něco o tom, používaje jednoduchých příkladů, do jejichž logiky by musela zákonitě zapadnout i nutnost existence reinkarnace, vykreslené například obrazem opakovaného zrodu lilie? Copak Ježíš nehovořil kupříkladu o nutnosti splacení svých činů do „posledního haléře“? Copak by se učinilo jeho slovům zadost tím, když by se člověk prostě vyzpovídal z hříchů a zemřel, aniž by cokoliv učinil k poctivému odčinění životem navršených nesprávností?
Hlubší vniknutí do Kristova poselství dává každému člověku, hledajícímu Pravdu, zřetelně najevo, že reinkarnace byla již od nepaměti, a to dokonce i Pánem Ježíšem samotným, považována za samozřejmou součást poznání pravého smyslu života člověka na Zemi. Je však na každém z nás, jak hluboce si dokážeme poctivým zkoumáním uvědomit a přiznat, že naše mnohá dosavadní stavba dogmatických názorových forem ve skutečnosti nestála na pravých základech.
Komentáre