Nepoznané příčiny nemocí I.

V současnosti se stále častěji mluví o tzv. duševních příčinách nemocí. Informace, ovlivňující veřejné mínění v tomto směru však nejsou dostačující, protože převážné většině léčitelů a lékařů chybí schopnost hlouběji proniknout do podstaty osudového dění lidského života a spolu s tím chybí i to nejdůležitější – nevyhnutelné zohlednění všech možných příčin, vedoucích ke vzniku zdravotního problému. Mnoho diagnostických posudků, osobujících si výsadu neomylnosti a zodpovědného přístupu, proto muselo nejednou selhat a zavést lidi, hledající pomoc, na scestí zmatků, sebeklamu a nedůvěry v možnost skutečné pomoci.

Abychom se mohli vyhnout takovému prožívání, objasníme si přítomnost některých zdravotních problémů poznáním pravé příčiny jejich vzniku.

1. Neprůchodnost životní síly

Jednou z nejčastějších příčin vzniku zdravotního problému je neschopnost člověka trvale přijímat oživující životní sílu, neustále pulzující Stvořením. Abychom obsahu této myšlenky lépe porozuměli, vezměme si za příklad, co se stane s autem, jemuž v důsledku velmi špatného technického stavu se nedostává dostatečně paliva do motoru. Dokáže tehdy plnohodnotně fungovat nebo je nepoužitelné?

Odpověď je každému dobře známa, obzvláště však tomu, kdo sám prožil takovou situaci. Auto je nepojízdné, protože omezený přísun pohonné hmoty nedokáže uvést do činnosti jeho jednotlivé části. A to platí také v případě, že auto je technicky velmi dobře zkonstruované a má všechny předpoklady na dlouhodobé uplatnění.

Podobně je to také s námi a naším tělem. Ať již by bylo jakkoliv fyziologicky vyvinuté, bez dostatečného přísunu životní síly, uvádějící do činnosti jeho jednotlivé části, muselo by nevyhnutelně churavět a lehce by mohlo nastat oslabení či selhání některé z jeho funkcí. Jen díky trvalému přísunu životní síly je možné udržet funkce jednotlivých orgánů v harmonické činnosti, podporujíc tím výkonnost celého těla.

Samotné omezení přílivu životní síly však nikdy není náhodné, ale je způsobené hlavně její neprůchodností hlubšími složkami naší osobnosti, především naším duševním tělem. Tento děj vyvolává hromadění tlaku, následně vytvářejícího odpovídající účinky. V našem případě tedy zdravotní onemocnění, které v důsledku toho vznikne vždy na tom místě našeho těla, které bylo energeticky nejvíce zablokované.

Vlastní podstata omezení přílivu životní síly může vzniknout z vícero důvodů, avšak nejčastější z nich spočívá hlavně v neschopnosti postiženého člověka odevzdávat příliv životní síly dále, a to skrze dobrovolné konání šlechetných skutků. Proto jen tam, kde trpící člověk nepodléhá pocitům sebelítosti a hledá cestu, jak být užitečný pro druhé, vytvářejí se také podmínky pro návrat zdraví. Chamtivost, závist či jiné nepřející city ještě více upevňují blok v přijímání životní síly, čímž těžký zdravotní stav komplikují.

2. Vliv karmického působení

Všechno, co učiníme ze svobodného rozhodnutí, se k nám samým nakonec v určité podobě znásobeně vrátí. V tom se uplatňuje naplňování Spravedlnosti, v současnosti nazývané také vliv karmického působení.

Z dlouhodobého hlediska se tento vliv projevuje tím, že člověk musí v současném pozemském životě prožívat také i následky činů, kterých se dopustil v některém ze svých předcházejících pozemských životů.

Radost z dobře sloužícího zdraví je proto skrze karmické působení dopřána jen tomu, kdo se sám snažil v duchu nezištné lásky pomáhat druhým. Tím bude moci být také nadále užitečný člověkem, šířícím vzor lidskosti i mezi ostatními, aniž by si dobrý zdravotní stav uměle vynucoval.

Neochota a odepření pomoci v nouzi však vyvolává opačný druh následků. Člověk, který se choval bezcharakterně, musí prožívat bolest na vlastním těle, aby v procítění situace trpícího člověka, kterým předtím opovrhoval, sám pochopil svoji bezcitnost a dopracoval se k niterní přeměně. Vzaté do důsledků, utrpení takového člověka není žádným trestem, ale účinným a moudrým výchovným prostředkem, jež mu z dlouhodobého hlediska, vzdor bolesti, nesmírně pomáhá duchovně se dostat správným směrem kupředu.

V pochopení tohoto děje spočívá také klíč k objasnění zdánlivě nepochopitelných osudových ran, neúprosně zasahujících některé lidi. Jestliže se například na narození zdravotně postiženého dítěte podíváme v duchu poznání spravedlivého vlivu karmického působení, potom si přestaneme myslet, že neexistuje Spravedlnost, nebo že utrpením nevinného člověka si snad Stvořitel vybírá paušální daň od lidí za odpuštění hříchů.

Pochopíme, že duch takto trpícího dítěte si může dopředu „vybrat“ postižené tělo například proto, že po dobu předcházejícího pozemského života odpíral pomoc ostatním v jednostranné domněnce, že každý trpí pro své vlastní provinění, a proto si pomoc za žádných okolností nezaslouží.

Přitom si však neuvědomil, že jediným způsobem účinné pomoci bylo v mnohých případech prokázání právě toho, co jim samým kdysi chybělo – skutku obětavé pomoci, projevené někdy jen jednoduchým milosrdným činem člověka.

Do těžce postiženého fyzického těla se může narodit také duch člověka, který svou předcházející pozemskou inkarnaci ukončil vlastním sáhnutím si na život. Pokud nebyl tento skutek jenom chvilkovým psychickým zkratem, ale následkem silného sklonu k sebepoškozování, který v sobě přechovával delší dobu, narodí se do takovéhoto těla, aby byl před skutkem podobného druhu ochráněn.

Následek karmického působení v podobě narození se do postiženého těla může však být přirozeně vyvolán i mnoha úplně jinými příčinami, a proto je v zájmu zachování spravedlivého přístupu nevyhnutelné přistupovat ke každému konkrétnímu případu lidského utrpení zcela individuálně, především s nejvyšším úsilím o vnitřní spolucítění. Jen tak bude možno vyzískat si objektivní pohled a skutečně hmotně i duchovně pomoci.

3. Přípravná příčina nemoci

V tomto případě není vznik nemoci způsoben vlastním proviněním se, které je potřebné odčinit, ale jejím dobrovolným přijetím s cílem duchovní přípravy na splnění určité životní úlohy.

Abychom této myšlence lépe porozuměli, vciťme se do životní cesty člověka, který má svůj život naplnit pomáháním na místech, kde se bude denně potkávat s trpícími. Dokázal by je pochopit a dostatečně s nimi soucítit, kdyby utrpení a bolest nikdy předtím alespoň nějaký čas sám neprožíval?

Ve většině případů je to nemožné, protože dnešní člověk se už jen málokdy dokáže soucitně naladit bez podpůrného popudu. Vlastním prožíváním utrpení se mu však budoucí touha pomáhat ostatním vryje hluboko do ducha a duše a následně ve splnění svého dlouhodobějšího úkolu bude snad moci být příkladem takového zodpovědného přístupu, jenž může přinést u daného postižení či nemoci pronikavou změnu v celkovém přístupu lidské společnosti.

Obdobou tohoto případu může být také i například příprava člověka na následný život se zdravotně postiženým partnerem. A to bez ohledu na to, zda je postižení vrozené, anebo bude vyzískané v době soužití. Co by se však stalo, kdyby nemoc, přicházející z takovýchto přípravných příčin, nebyla pokorně přijata a namísto toho by se dotyčný rouhal Bohu za Jeho nespravedlnost? Vztah by musel být ochuzen o hloubku, a proto by nakonec ztratil i svůj význam. Schopnost správně se v této situaci zorientovat by se však musela stát pramenem vděčnosti Stvořiteli za Jeho dokonalou, prozřetelnou Lásku.