Na vše kolem nás existují také jiné pohledy, než ty, co jsou běžně zažité. A protože nejsou zažité, vzbuzují často nevoli a odpor.
Takto je tomu i s problematikou transplantace, na kterou se dá dívat buď čistě materialisticky, nebo také z duchovního hlediska. No a je samozřejmě, že toto hledisko je úplně jiné.
Materialističtí lidé dneška vidí v možnosti dárcovství orgánů, a tím nejednou výrazného prodloužení života člověka na to odkázaného, zcela výjimečný akt humanismu a lásky člověka k člověku. Nebo jde o zcela chladný prakticizmus, spočívající ve využití orgánů, které jsou jednomu už "ničemu", ale druhému mohou ještě pomoci.
Tyto názory a postoje můžeme souhrnně nazvat jakýmsi "materialistickým humanismem", opírajícím se pouze o čistě materiální pohled na realitu.
Avšak skutečná realita v celé své komplexnosti, jak již bylo v úvodu naznačeno, má kromě všeobecně uznávaného materiálního i duchovní, nebo lépe řečeno, především duchovní rozměr. Ten ale žel, již ve svých názorech a hodnoceních málokdo akceptuje, byť by to pro člověka, jako pro duchovní bytost, mělo být prvořadým.
Člověk je tedy především bytostí duchovní. Jeho posláním na zemi je duchovně růst a dozrávat. Pokud nás potká nějaká nemoc, jde vlastně o vnější signál toho, že vnitřně něco nechápeme, nebo nevnímáme správně, a tento náš nesprávný vnitřní postoj se nakonec postupně projeví také navenek, a to určitým specifickým onemocněním fyzického těla.
Samozřejmě, že by z tohoto důvodu určitě nebylo na místě odmítat léčbu fyzického těla, avšak měli bychom vědět, že tato nemůže být nikdy plně úspěšnou, pokud se zároveň správným způsobem nevyrovnáme také s vnitřními, duševními příčinami, na základě nichž mnohé nemoci vznikají.
Současná medicína dospěla až tak daleko, že je schopná vyměnit zničené vnitřní orgány, avšak tím jsou odstraněny pouze vnější důsledky, ale ne hlavní příčina. Z duchovního hlediska se přitom člověku sebrala možnost poznávat své chyby a napravovat je, čímž se mu v podstatě zamezila možnost duchovního růstu a zrání.
Takový člověk, který totiž dostane od dárce nové orgány, je pak časem zpravidla opět zničí, protože vnitřně stále setrvává v týchž chybách, a tedy duchovně nijak nepostupuje.
Pokud tuto myšlenku dovedeme až do důsledků, kdyby podobný člověk, bez pomoci současné medicíny zemřel, bylo by to pro něj duchovně lepší, než když se mu prostřednictvím nových orgánů daruje jisté časové období, ve kterém však bude bez porozumění toho, co mu chtěla jeho choroba říci, dále konat stále tytéž chyby. Tím se totiž duchovně mnohem více zatíží, a po své smrti bude muset klesnout mnohem hlouběji, jakoby by klesl tehdy, kdyby zemřel dříve.
Ano, zdánlivě velmi tvrdá slova, ale již Kristus kdysi řekl, že pro člověka je mnohem lepší, když byť bez ruky, nebo bez nohy vejde do života, jak by měl jít s oběma rukama a nohama do zatracení.
Takové něco však může pochopit pouze člověk, vnitřně plně akceptující duchovní rozměr bytí. U všech ostatních to naopak musí vzbudit pouze nevoli a odpor, protože se na vše kolem sebe dívají jedině z hmotného a materiálního hlediska.
Ale položme si otázku: Spočívá hodnota lidského života pouze v jeho délce? Ve snaze o prožití co největšího počtu let na této zemi, a to za jakoukoliv cenu?
Hodnota života je z duchovního hlediska jedině v tom, nakolik se v něm dokážeme přiblížit k poznání Pravdy, nebo jinými slovy, k umění žít správně ve stvoření.
Pokud tedy někdo trpí určitou chorobou, a třeba i zemře mladý, avšak prostřednictvím prožitého utrpení se přiblíží k Pravdě a duchovně dozraje, bude na tom určitě lépe, než když někdo prožije celý život v relativně dobrém zdraví, ale v duchovní plytkosti a povrchnosti.
Nemá tím být samozřejmě řečeno, že utrpení a nemoc jsou lepší, než zdraví. To určitě ne! Ale když už přijdou, třeba je správné chápat a prostřednictvím nich se posunout duchovně vzhůru.
Neboť žel, na této zemi to už jednou tak chodí, že hlubšími souvislostmi bytí a smyslem života jsme ochotni zabývat se až tehdy, když na nás dolehne nějaký zdravotní, nebo jiný problém. Pokud jsme relativně zdraví, tehdy nás to ani jen nenapadne a žijeme si svévolně tak, jak my sami chceme, na základě čehož pak dříve, nebo později přicházejí nemoci, aby nám hmotně, fyzicky a hmatatelně ukázaly míru našeho odklonu od správného života ve stvoření.
Ti, co se nazývají věřící, budou jistě znát větu: "Buď Vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi", což znamená, že bychom se měli snažit o objektivní poznání a realizování vůle Stvořitele ve svém každodenním životě, neboť pouze toto jediné nám může zaručit klid, štěstí a zdraví. V této jednoduché skutečnosti v podstatě spočívá také náš vlastní, duchovní vzestup.
Oproti tomu však stojí osobní lidská vůle, tvrdohlavě a za každou cenu se snažící prosazovat jen to, co chci "já". To, co je právě pro "mě", podle "mého" osobního názoru tím nejlepším. Já, jen já, a znovu pouze já! Nic ostatního mě nezajímá. Žel, takoví jsou dnešní lidé.
V souvislosti s vírou v Stvořitele je také často mluveno o jeho Lásce, kterou si lidé opět představují úplně jinak. Pouze podle sebe! Láska Páně však platí hlavně našemu duchu, našemu nejvnitřnějšímu jádru, neboli vlastní podstatě naší bytosti, pro kterou je pozemské tělo jen nástrojem a prostředkem života v hmotnosti.
Tím samozřejmě nemá být řečeno, že k tělu máme být lhostejní, že ho můžeme zanedbávat a nemusíme si ho vážit. Právě naopak, pozemské tělo a život v hmotnosti je pro každého z nás nesmírným darem, kterým se dostává našemu duchu další možnosti vývoje a zrání. Možnosti duchovního vývoje a duchovního zrání! To tedy znamená, že jen to, co je dobré pro ducha, jeho růst a jeho vývoj, jen to je ve skutečnosti správné.
Lidé dneška jsou však tvrdými materialisty. Tělo a hmota, v níž momentálně žijí, jsou pro ně tou jedinou a nejvyšší hodnotou. Žádné ostatní hodnoty neuznávají. Takto tvrdě materialistickou je také současná medicína. Medicína prostřednictvím čistě rozumových poznatků dospěla v dnešní době k možnostem, o jakých se lidem v minulých dobách ani nesnilo. Avšak bez zohlednění duchovního rozměru bytí se mnohé z těchto možností dostaly do přímé kolize s vůlí Tvůrce univerza, a tím se staví i proti člověku samotnému, protože na jedné straně mohou sice krátkodobě pomáhat jeho tělu, ale na druhé straně škodí jeho duchu, jehož prospěch by přece měl být vždy prvořadý.
Lidské možnosti v medicíně, postavené na čistém rozumu a skutečný prospěch ducha jsou tedy v dnešní materialistické době mnohdy zcela dvě diametrálně odlišné věci. Konkrétně jde například o problematiku transplantace, eutanazie, interrupce, o genetické manipulace, umělé oplodnění, atd.
Samozřejmě, pokud je člověk životem postaven před nutnost řešení nějakého z výše zmíněných problémů, zůstává jen a jen na něm, jak se se vším on osobně vypořádá. Právo svobodného rozhodnutí každého člověka musí být plně respektováno a nikomu nemá být diktováno, co má ve své konkrétní situaci udělat. Rozhodnout se musí jedině on sám!
Každopádně je však nezbytné prezentovat také jiný názor na problematiku transplantace, jako jen ten, který je obecně rozšířený. Je nezbytné mluvit o tom, že žádná nemoc nebývá náhodná, a že je to vždy v podstatě určitá lekce, která nás má něčemu naučit, a jejímž prostřednictvím máme něco pochopit. Něco, co jsme zanedbali a dělali nesprávně.
V dnešní době materialismu a obecně rozšířených názorů, tímto materialismem ovlivněných, je totiž třeba zvlášť poukazovat na duchovní rozměr bytí, jehož zohledňování by pro každého z nás mělo být vždy tím nejpodstatnějším. Každý jednotlivec by se měl naučit mnohem pozorněji hledět kolem sebe a začít ve svém životě opravdu reálně a prakticky zohledňovat také zmíněný, duchovní rozměr bytí, což se následně musí zákonitě pozitivně projevit nejen na jeho duchovno - osobnostním vzestupu, ale také v oblasti jeho zdravotního stavu.
Komentáre