Duchovní pohled na problematiku transplantace

Co je transplantace? Jaké jsou její duchovní důsledky? Zabývám se touto problematikou delší čas a slyšel jsem dost kontroverzních názorů.

Transplantace je přenos tkáně či orgánu v rámci organismu nebo mezi organismy. Problematika transplantace je velmi široká, vážná a citlivá, a proto ji není možné zjednodušovat. Přesto je však možné uvést následovné.

Orgán je možné odebrat jen z takového těla, v kterém ještě nedošlo po konstatování smrti k celkovému sražení krve v orgánech (tedy od něhož se duše nestihla vzdálit a na něž je napojena).

Zamysleme se nad duchovními důsledky, které to často vyvolává. Duše dárce se náhle cítí být při odebrání orgánu z těla (tento zásah je vždy velmi necitlivý, protože zmíněná práce musí být provedena vždy rychle) hrubě znásilněna a možná v určitém smyslu i okradena, a přitom to nemůže vyjádřit. Prožívá velmi často silný odpor vůči zacházení se svým tělem, aniž by tomu mohla zabránit. Podstatou tohoto odporu je především fakt, že její existenci nikdo nezohledňuje a pozornost pozůstalých je zaměřena jen na samotné tělo. Taková duše se cítí jako zásobárna orgánů, a to ji nesmírně potupuje. V nejednom případě dokonce ještě cítí tělesnou bolest. V zoufalém stavu se chce bránit, chce zakřičet a zakázat takové zacházení. Žel, nemůže uspět, protože mezi ní a lékařským týmem stojí hranice nevědomosti o duchovních následcích transplantace a duševní existenci člověka po smrti jako takové. I duše tzv. dobrovolného dárce je vždy bolestně zraněna, trpce zklamána.

K takovým situacím nejčastěji dochází po haváriích či po jiných úrazech, kdy člověku selžou základní tělesné funkce (nejčastěji při poraněních mozku), avšak orgán vhodný k transplantaci je zdravý, a tedy vlastně ještě „živý“ z hlediska svého spojujícího vyzařování s duší.

Druhou možností odebrání orgánu z těla je tzv. dobrovolné dárcovství, kdy se zdravý člověk rozhodne nechat si vyoperovat orgán ze svého plně funkčního, zdravého těla. Samozřejmě, předem musí být splněna objektivní kritéria dárcovství. Všeobecně se to považuje za akt nesmírné lásky. Jeho následky jsou však také velmi škodlivé. Proč?

Pokud je dárce živý, vystavuje se riziku, že bez plnohodnotného těla a zdraví následkem toho často již nedokáže splnit své životní úlohy, které si předsevzal, než se narodil. Kdyby dokonce umřel předčasně, třeba jen o jedinou hodinu, mohla by být zodpovědnost za nesplnění přímo osudová. Zjednodušeně řečeno, každý člověk žije principiálně pro svoji úlohu a musí ji splnit. V tom jej nikdo nedokáže nahradit! Když tak neučiní, selhává – žádný sebeklam neplatí.

A nakonec, kdo může svévolně rozhodnout o znehodnocení svého zdraví či zkrácení svého života, když dárcem všeho života je Stvořitel, Bůh?

Pohleďme na transplantaci ještě z jiného úhlu pohledu. Žel, pravdivého... Člověk si často svojí tvrdohlavostí dlouhodobě poškozuje tělo, až si nenávratně zničí některé orgány. V transplantaci nového orgánu pak vidí jedinou možnost vyřešení svého problému. Ve zbožném zanícení a tichém požadování prosí Boha o pomoc a očekává od druhých „milostivý akt dárcovství“ pro vlastní záchranu. Ano, od jiných očekává největší oběti lásky, ale samotného jej nikdy nenapadne změnit v sobě ani ty nejmenší návyky špatného chování, které jej do této situace přivedly. Ba dokonce, když mu o tom povíte, hrubě vás ve své přecitlivělosti a sebelítosti napadne s výčitkami, že nedokážete soucítit s trpícím.

Položme si nyní otázku – má takový trpící nárok na zdraví? Není možné, že je pro něj právě nastalé utrpení jedinou cestou ke skutečnému zdraví a duchovní záchraně, předpřipravenou moudrou Spravedlností? Vždyť smysl života člověka není možné hodnotit podle délky trvání, ale podle intenzity a hloubky prožití. A právě i z tohoto pohledu je potřebné nahlížet celkový smysl bytí člověka. Jeho cesta životem má být trvalou cestou k dobru, čistotě a láskyplnému vstřícnému jednání s druhými lidmi.

Je proto potřebné nahlížet jako předzvěst velkého neštěstí, přechovává-li trpící člověk v sobě tiché myšlenky na potřebu vlastnictví orgánu svého bližního pro znovuzískání svého zdraví, a přitom se nad těmito skutečnostmi nikdy vážně nezamyslel, ani není ochoten změnit se k lepšímu poctivou prací na sobě samém.

Je také třeba pamatovat, že každý zdravý člověk žije pro splnění vlastní úlohy, kterou musí splnit. Nesmí se svévolně zničit, protože neví, co vše je od něj ještě pozemsky očekáváno! Ani nejvzletnější slova zvrácené podoby milosrdenství na tom nic před Zákony Stvoření nezmění! Podstata milosrdenství totiž nespočívá v tom, že se pomáhající musí pomáháním zničit, ale že sebe zachová, aby mohl pomáhat nést kříž utrpení svému bližnímu. Pokud tedy člověk v tomto smyslu splní svou úlohu a pomůže jednomu bližnímu, potom jej možná čeká jiný člověk, taktéž očekávající jeho pomoc. Kdybychom se však sami jednorázově zničili, určitě bychom už pomáhat nadále nedokázali.

Také transfúze je transplantací orgánu, protože krev je tekutý orgán. Připomeňme si však, že krev je orgán obnovitelný a dárci nebude chybět, ani mu nebude zkrácen život. Krevní buňky navíc časem zanikají, a tak si příjemce brzy vytvoří vlastní krev. Pevný orgán se však nikdy v těle příjemce nepřetvoří a zůstává v jeho těle nastálo cizorodým orgánem.

Na závěr ještě několik slov. Bylo by příliš černobílé a nedostačující říci transplantaci všeobecně platné ANO nebo NE! To by bylo velké zjednodušení, a takovým život nikdy není. Vše je mnohem živější a pestřejší. Co jednomu prospívá, může druhému těžce uškodit a naopak. Důležitější je tedy dokázat vždy nahlížet život nejprve z dlouhodobého hlediska skrze působení zákonitostí ve Stvoření. Jen to přináší nejen poučení, ale i skutečnou moudrost, která opět přináší rozhled i odpovědi na všechny důležité otázky.