Žena a Čistota

Co má žena činit a jak má žít, aby zde na Zemi splnila své poslání a mohla později opět stoupat do Světlých výšin, jež jsou jejím pravým domovem? Jak v kontrastu dnešní doby správně a čistě obstát, aby se její duchovní plášť rozzářil bělostnou čistotou, již nic nezkalí? Aby žila skutečně ke cti Vznešeného Boha a aby každé její hnutí bylo odleskem Jeho Vůle a přinášelo tak svému okolí povznášející a uzdravující sílu?

Chce-li žena toto vše dosáhnout, musí vynaložit k tomu veškerou svoji pozornost a skutečně poctivě odciťovat ve svém nitru všechno prožívání, které k ní přichází. V době, v níž žijeme, kdy lidstvo nezná Boha ani Jeho Vůli a kráčí po svých pokřivených cestách, neptaje se po následcích, jež mu z toho zákonitě vyplynou, není možné nechat se „vést davem“ a jednoduše se přizpůsobovat okolí. To není cesta k niterné čistotě.

Žena musí hledat skrze své srdce, svůj cit, co je správné a co ne. Ona má veliký dar v jemnosti svého cítění, jímž lehce pozná Vůli Boží, pokud opravdu chce a nedává-li – byť téměř nevědomě – přednost něčemu jinému. Pozná Vůli Boží, pokud ji vážně hledá jako něco, bez čehož již nechce pokračovati dále.

Všechny ženy nesou v sobě tento vznešený dar, jenž jim otvírá nebeské brány v odměně za jejich pokoru a úsilí sloužit Čistotě. Nic na Zemi se tomuto daru nevyrovná.

Vyplatí se proto vynaložit nejvyšší námahu k znovunalezení této schopnosti čistého cítění, ač se to zpočátku může zdát nelehké, protože v důsledku nepoužívání tato schopnost někdy zdá se ztracena. Není však tomu tak a trpělivé a trvalé úsilí opět ženě přinese své plody v podobě znovunabytí onoho kýženého spojení se Světlem, jež se projeví vedle jiného také jako blažené cítění a niterná stálá radost, rozechvívající srdce.

V úsilí kráčet stále dále ke Světlu se toto cítění i radost ještě více zjasňují a jsou své nositelce jistým ukazatelem správnosti nastoupené cesty a zároveň také silou k dalšímu působení v životě. Neboť není účelem projít životem plaše a pokud možno nenápadně.

Jistě, žena nemá být hlučnou a nepřirozeně nápadnou, avšak kdekoliv lze spatřit cokoliv z jejího přirozeného působení, má toto viditelně do dáli zářit svojí duchovní čistotou. To bude ale jedině nalezením správné, Bohu milé cesty skrze ženin cit. Projeví se to potom ve všem, na co žena sáhne a co učiní. V odívání, mravech, ve výchově dětí i v péči o domov či o zahradu.

V samočinné a zákonité reakci na takové zušlechtění povznese se následně i pozemské mužství a promění Zemi na skutečný odlesk Ráje.

Žena nemá čekat na druhé, až se oni promění, aby teprve potom sama nastoupila tuto cestu. Ona naopak musí jít napřed s pohledem upřeným ke Světlu a s pevnou vůlí. Její schopnost ji neklamně povede, pokud neskloní svůj zrak a vytrvá. Tato schopnost nejjemnějšího cítění ji k tomu předurčuje, aby svými duchovními záchvěvy osvětlovala cestu druhým a posilovala vše slabé. Proto nemá váhat a otálet, ale směle začít s žitím podle Vůle Nejvyšší.